Obama upoutal lidi shromážděné na obřím stadionu Invesco už svým příchodem. Vkráčel na pódium v záplavě mihotavých bodových světel, která pódium chaoticky křižovala.
„To je on, to je on!“ křičí téměř ve stejný okamžik dvě dívky kousek nade mnou. Jejich následné vřeštění strhne všechny kolem. Lidé vstávají ze svých sedadel, křičí, mávají, tleskají, tancují. Někteří se začnou objímat, jako by své emoce chtěli stvrdit fyzickým kontaktem.
Obamův hlas je zvučný, místy až řízný. A to v okamžicích, kdy se pouští do ostré kritiky politiky Johna McCaina. Obavy ze špatné akustiky jsou rázem pryč. I počasí je na jeho straně, na stadionu fouká mírný, teplý vánek.
Obama, jehož styl řeči se během večera mění i do procítěného vemlouvavého tónu, dokáže v takovém okamžiku změnit hlučící stadion v intimní sál kina. Ani jednou během své řeči nezaváhá, nepřeřekne se, nezakoktá. Jeho hlas je plynulý, rytmický, melodický. Člověku jde opravdu mráz po zádech.
Když jeho kritiku lidé doprovázejí hučením, připomíná to supění vlaku odjíždějícího ze stanice. „Je to neuvěřitelný řečník. Při jeho slovech se cítím tak dobře. Mám pocit, že ještě můžu něco v životě dokázat,“ říká mi 44letý běloch Tim Concley, který sedí po mé pravici. Kolem mě jako by seděli jen jeho vrstevníci. Černochů či mladých lidí je alespoň v mé sekci poskrovnu.
Právě tyto dvě skupiny přitom tvoří základní pilíř Obamovy kampaně. Její členové rozesílali během léta e-maily, v nichž zvali každého do Denveru a především na stadion Invesco. „Všichni nejsou vítáni, ale 80 000 lidí je dost, nemyslíš?“ zamýšlí se Concley. I když je nadšení a dojetí nezměrné, zřejmě nejsilnější emoce zažívají právě přítomní černoši. Mnozí z nich totiž zažili rasově segregovanou společnost a někteří se dokonce zúčastnili masového shromáždění, aby si vyslechli legendární řeč Martina Luthera Kinga, která vstoupila do dějin pod názvem I Have A Dream. Ostatně čtvrteční Obamův projev spadal přesně na 45. výročí Lutherovy řeči.
„Sen doktora Kinga se dnes stane skutečností. Nemohu uvěřit tomu, že jsem se toho dočkala ještě za svého života,“ svěřuje se mi černoška Amy Silvestrová ještě před branami stadionu.
Kolektivní opojení Pronese Barack dnes večer slova, která se rovněž zapíší do historie? Tima Concleyho tato myšlenka zaměstnává poměrně dlouho. Když Obama spustí, několikrát se na mě významné podívá, jako by chtěl říci: to je ta věta. Po skončení proslovu, za dunění ohňostroje a v záplavě konfet se mi ale přizná, že se nedočkal.
„Obamova historická věta je prostě Yes We Can,“ dumá Concley. Stadion opouští v povznesené náladě. Chválí Obamu za styl i sliby. A tohoto večera jich zazní víc než dost. Ukončení závislosti USA na ropě z Blízkého východu do deseti let a snížení daní pro 95 procent lidí vyvolávají v davu asi největší aplaus. Dav ale hltá každé Barackovo slovo. Na stadionu stejně jako později v ulicích Denveru jednoduše vládne kolektivní opojení.
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN v USA
