Ctil Mánesa a potlačil své ego, říká pravnuk původního restaurátora orloje

Jak se váš pradědeček dostal k restaurování takto významné památky?
Pradědeček Bohumír vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho rodiče se malířství a restaurátorství také věnovali, takže šel vlastně v jejich uměleckých stopách, všichni byli původem z Nové Paky. Pradědeček měl i dva bratry, Otakara a Antonína Mikuláše. Byli to legionáři, kteří ale vystudovali malbu. Té se věnovali celý život.

Pradědeček během života restauroval několik historicky důležitých děl a ve 40. letech 20. století už měl renomé a byl vážený. Zřejmě i z toho důvodu dostal zakázku na novou kopii Mánesova kalendária. Ta z roku 1882 od Emanuela Krescence Lišky byla totiž zničena při požáru Staroměstské radnice v roce 1945. Kopie od pradědečka zaujala místo na radnici v roce 1948 a s malými úpravami tam vydržela právě až do roku 2018, kdy ji nahradila kopie současná.

35 fotografií

Jak dlouho strávil přípravou a přímo malováním kopie?
Na kalendáriu pracoval asi dva roky. Nejprve původní desku studoval a poté se věnoval vyhotovení kopie. Za celou práci si však nevzal žádný honorář.

Z jakého důvodu?
Podle mě to pro něj byla velká čest dělat kopii takového díla. Bral to zřejmě jako povinnost vůči národu, takže asi proto.

Jeho dcera, tedy vaše babička Bohumíra Míšová Čílová, mu později v restaurování desky pomáhala. K tomu ji přivedl váš pradědeček?
Babička Bohumíra nejen že pocházela z rodiny malířů a restaurátorů, ale sama se za jednoho vdala, konkrétně tedy za akademického malíře Míšu. Zároveň jí chtěl její otec řemeslo předat, takže babička rovněž vystudovala Akademii výtvarných umění, kde i učila a poté zde usilovala o docenturu.

Když už pradědeček nebyl v nejlepších letech a neměl tolik sil, pomáhala mu a později po něm převzala jeho zakázky na restaurování.

Kvůli povětrnostním podmínkám se však vystavené dílo na orloji ničilo. Jak často potřebovala pradědečkova kopie opravovat?
Já jsem se jako malé dítě kolem kalendária doma často pohyboval. Podle mě jej částečně restaurovali každých 5 až 10 let. Kalendárium se pečlivě střežilo a bylo nutné jej pravidelně opravovat.

Na kopiích kalendária se tedy pracovalo přímo u vás doma?
Pradědeček měl jednak ateliér doma v bytě a další měl několik desítek metrů od něj. Určitě měl ještě i další ateliér v akademii, takže na kopii pracoval na různých místech.

Z dobového tisku víme, že váš pradědeček šel ve stopách Mánesa a snažil se o co nejvěrohodnější kopii jeho díla, je to tak?
Určitě. Pradědeček k práci přistupoval zodpovědně, stejně jako sám Mánes k prvotnímu zadání. Bohumír Číla se snažil potlačit svoje ego, což by v tomto případě restaurátor, nebo malíř měl. Chtěl opravdu reflektovat to, co chtěl dílem původně říct Mánes. Stejně jako on si vše ověřoval, i ty nejmenší detaily, studoval kroje, krajinu a předměty, což nový restaurátor asi úplně nedělal.

Během práce na kopii Číla nicméně udělal nějaké chyby, například v číslech nebo slabikách u jmen, která jsou součástí kalendářní desky. Víte o tom?
Nějaké nepřesnosti během práce určitě nastanou, ale je to nedopatřením. Rozhodně to nebyl pradědečkův záměr.

Co by váš pradědeček na současnou kopii kalendária od restaurátora Stanislava Jirčíka řekl?
Nevím, co by na to řekl, ale určitě by chtěl, aby tam byla zachována ta zjevná původní zpráva a poselství. Věřím tomu, že i pan Jirčík k tomu přistupoval zodpovědně, a nechtěl bych jeho práci soudit, protože nejsem profesionál, ale ten rozdíl je vidět na první pohled. Pokud bylo nějaké zadání a pokud bylo jasné, tak práce měla vypadat podle něj, ne podle vlastního uvážení restaurátora.

Jak si vysvětlujete, že kolem současné podoby kalendária chodili lidé čtyři roky bez toho, aby si tak zásadních rozdílů všimli?
Nedokážu to vysvětlit. Možná si toho někdo všiml, ale neřešil to.

Vy sám jste to zpozoroval?
Já si toho všiml několik měsíců potom, co jsem šel kolem orloje. To jsem ale nevěděl, jestli je to už finální podoba, nějaká její varianta nebo nedokončené dílo. Mluvil jsem o tom s několika restaurátory a ti také nevěděli. Poté jsem se někde dozvěděl, že je to nová kopie, ale tehdy jsem to tak dopodrobna neřešil. To vlastně až nyní, kdy na to upozornila média a začalo se to více řešit.

Doma máte krásnou a zachovalou studii kopie od vašeho pradědečka, kterou by si mohl případný restaurátor detailně nastudovat. O tu od úřadů nebo památkářů zájem nebyl?
Pan Jirčík měl určitě k dispozici Mánesův originál. Do jaké míry je kopie Bohumíra Číly k práci na další kopii užitečná, to nevím. V současné chvíli se nachází v depozitáři Muzea hlavního města Prahy a může být i poničená. Určitě jsou všechny postupy během restaurování zdokumentovány, minimálně za poslední desítky let. Mám velké množství dochovaných negativů, každý detail se fotil a řešil.

A o tom, že doma máte studii, nikdo nevěděl?
O tom nikdo až doteď nevěděl. Pokud však bude potřeba ji poskytnout pro nějaké další práce na kalendáriu, určitě to rád udělám.

Kontrolovali památkáři nebo lidé z úřadů při práci na kopii vaší babičku nebo pradědečka, jestli vše dělají správně?
Od babičky vím, že během restaurování chodily komise, a to poměrně často. Byly velice přísné a striktní, přičemž se musely dodržovat jisté postupy. To pak bylo nicméně vidět na výsledku, který působil velmi věrohodně.

Musel pradědeček něco předělávat, protože to neodpovídalo originálu?
Nevím o tom, ale myslím, že k tomu nedošlo. Byl mistr malíř, techniku měl zvládnutou na detailech i na obličejích, hodně Mánesa studoval. Sice pro něj každá ikona byla velikou výzvou, nicméně mohu dát ruku do ohně za to, že všechno dělal s největším rozmyslem a péčí.

Vás nelákalo pokračovat v rodinné tradici?
Lákalo, ale když jsem byl malý, tak mě rodiče více soustředili na jazyky, a těm se věnuji dodnes jako překladatel. Ale moje sestra a sestřenice se umění věnují a ač se tím neživí, malují obě rády.