Jitka Stránská byla vymodlené dítě, na které čekali rodiče dlouhých devět let. Za rozmazleného jedináčka se ovšem nepovažuje. „Maminka byla spíš přísnější, měla jsem z ní velký respekt. Obdivuji, jak se jí ho ve mně podařilo bez násilí vypěstovat,“ říká a dodává na vysvětlenou: „Zatímco moje spolužačky ze základní školy bez problémů zahodily lístek na oběd, když na jídlo právě neměly chuť, pro mě něco takového neexistovalo. Prostě mně bylo proti srsti mámu zklamat, i když by na to třeba nepřišla.“
Dnes má Jitka už sama dvě dcery – čtyřletou Natálku a dvouletou Viktorku – a docela ráda by v nich podobný respekt také jednou vypěstovala. Krize zvaná puberta „Obdivuji maminku, že skousla období, kdy jsem za ní do práce chodila oblečená jak hastroš – v dlouhém černém kabátě a bagančatech s boulí,“ vzpomíná Jitka na období své puberty a přiznává, že občas mívala chvilky, kdy jí na rodičích vadilo prakticky všechno. Přímo nesnášela, když s ní maminka chtěla chodit do tanečních. A zpětně oceňuje, že ji přes veškeré výstřelky v necelých sedmnácti letech pustila s kamarádkou za známými do Londýna.
Je to tak, prubířským kamenem vztahu matky a dcery je puberta.
„Dívka, která byla do té doby poslušná, se promění v neznámého vetřelce, který se prapodivně obléká, poslouchá divnou hudbu a zamyká se ve svém pokoji,“ charakterizuje tohle obzvlášť těžké období psycholožka Kateřina Irmanovová a pokračuje: „Leckterá matka právě tehdy ke svému zděšení zjistí, že dcera je úplně jiná než ona sama.“
Co by měla matka dělat, aby dceřino dospívání přežila? Podle psycholožky by kolem ní měla takříkajíc našlapovat po špičkách, měla by umět respektovat dceřina tajemství, ale zároveň ji ochránit před nástrahami, které mohou v tomto věku hrozit. Ať už to jsou drogy anebo třeba nechtěné těhotenství. Vybalancovat správně tuhle životní houpačku bývá leckdy pěkný oříšek. Jitčina maminka ale zvládla situaci bravurně. Snad právě díky respektu, který do té doby ve své dceři stihla vypěstovat.
Nekonfliktní průběh Jitčiny puberty je spíše výjimkou. Častým problémem, kterému matky a dcery čelí (nejen v pubertě) je otázka ženské řevnivosti. Kateřina Irmanovová vysvětluje: „V současné době dorůstají dcery matkám, které měly děti poměrně brzy a teď je jim kolem čtyřicítky. Jakmile jejich vztah není v pořádku, starší žena tlačí tu mladší do dětství a odmítá jí ustoupit.“ Jako dvě sestřičky Má to svůj důvod. Zmíněné čtyřicátnice s chutí vyznávají kult mládí, rády se hezky oblékají, sportují a chodí na kosmetiku. Mladou dceru mohou vnímat jako konkurenci, a tak vůči ní nešetří kritickými poznámkami – ať už se týkají stylu oblékání, výběru partnera nebo výchovy dětí. A většinou je doprovázejí ještě peprnými větičkami typu: „Kdo jiný než já by ti měl říct, že máš krátké nohy a minisukně se k tobě nehodí?“ Pokud vyrazí se svou dcerou do společnosti, přímo zbožňují poznámky: „Vy jste jako dvě sestřičky.“ Dcery zatím jen znechuceně koulí očima.
Recept bývá v podobném případě poměrně snadný – psycholožka radí, že matka by měla zapomenout na řevnivost, ustoupit do ústraní a nechat svou dceru dospět. Maminka už má svůj díl života za sebou, zatímco dcera stojí na jeho prahu, to musí matka zcela respektovat. Bohužel ne každá to dokáže. Nejhorší je, když má matka tendence se s dcerou porovnávat.
„Dobrá zpráva je, že v dospělém věku se matky s dcerami často znovu najdou, a i přes těžkou pubertu přátelství opět naskočí,“ tvrdí psycholožka. V případě Jitky ani naskakovat nemuselo, spíš vplulo do jiné dimenze.
„Dnes, když mám sama děti, dovedu daleko lépe pochopit dřívější maminčinu přísnost i její – z mého tehdejšího pohledu zbytečné – strachy. Moje holčičky jsou zatím malé, prakticky všechno mohu ovlivnit a mít pod kontrolou. Předem mě ale děsí, až přijdou s tím, že chtějí jít třeba samy do školy,“ zabrousí do budoucnosti. Ještě si pamatuje, jak nesnášela, když jimaminka v první třídě vyprovázela, a jak potají záviděla spolužákům, kteří už mohli chodit sami.
„Teď už ji chápu a stydím se, že jsem se za ni tehdy styděla,“ konstatuje sebekriticky. Se starší Natálkou zatím Jitka chodí na besídky do mateřské školy. Představuje si, jak se jednou bude těšit na její první taneční, jako se kdysi těšívala její maminka – dnes nechápe, jak jí to před lety mohla rozmlouvat.
Být s mámou mě baví Víc než minulost ale Jitka prožívá přítomnost. Její maminka je už v důchodu, a tak mají na sebe dost času. Maminka jí pomáhala, když měla po porodu zdravotní problémy. A je nablízku i teď, kdykoliv jí potřebuje sdělit mateřské i jiné novinky. „Být s mámou mě baví a naše holky ji přímo zbožňují,“ pochvaluje si Jitka. „Obdivuji, jakou má s nimi trpělivost a jak s námi všechno prožívá.“ Společně jezdí s dětmi na dovolenou a o dělbě péče o děti se nemusejí ani nijak složitě domlouvat. Leckdy to dokonce bývá jednodušší než s manželem. „Manželovi občas řeknu, aby mi něco podal nebo utřel malou, a už má pocit, že ho úkoluji,“ porovnává Jitka. „Mámě nemusím nic říkat, funguje to samo, beze slov.“
Leckdy však právě narození vnoučat důkladně prověří vztah matky s dcerou.
Jitčina známá si jí nedávno posteskla, jak ji po porodu navštívila novopečená babička a natolik ji udolala dobrými radami, že se po čtrnácti dnech začala těšit, až zase odjede. Další kamarádka si naopak postěžovala na babičku, která se nechá dlouho přemlouvat, než se přijede podívat na svá vnoučata, protože studuje Univerzitu třetího věku a je zkrátka příliš aktivní. Dcera pro ni musí v takovém případě přijet a obskakovat ji jako vzácnou návštěvu.
Na rozdíl od svých kamarádek Jitka jezdí se svojí maminkou na dovolenou, ale i na klubové výlety. „Moje máma si nejen hraje s holkama, ale ještě mám vyžehleno, když přijdu domů,“ obdivuje její energii Jitka. „Vždycky dá na mě a respektuje, co jí řeknu, i když by třeba leccos s dětmi dělala jinak. Náramně fandí novým věcem a je pozitivní.“ Pokud by existovala babičkovská škola, dost možná by v ní právě Jitčina maminka mohla přednášet. Jitka by si přála, aby jednou byla stejně dobrá babička, jako je její maminka.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Jenže dá se umění být dobrou matkou nebo babičkou naučit? „Všechny jsme ve výchově pouhé amatérky,“ soudí Irmanovová. „A kromě toho leckdy zapomínáme na to, že během života se mění naše dcery i my samy.“
Dodnes si psycholožka vzpomíná na klientku, která byla vyděšená z toho, že se její desetileté dceři líbí kýčovité věci, zatímco ona sama je nesnáší. Nedošlo jí, že jde o přirozený vývoj. „Když si její dcera v deseti letech užije Barbie, neznamená to, že si s ní bude hrát ještě ve třiceti a že se bude oblékat do růžového. A i kdyby, tak je to jen její vlastní cesta, na niž má právo.“ Jaká matka, taková Katka?
Rozhodně se nemusíme za každou cenu snažit vyhovět přísloví: „Jaká matka, taková Katka.“ Rozdílnost má totiž značné výhody. „Je velké štěstí, když si matka s dcerou nejsou podobné,“ míní Kateřina Irmanovová a pokračuje: „Pro leckterou ženu totiž není příjemné vidět se v mladším vydání. Dcery zase mívají dojem, že nejsou jedinečné, když před sebou pořád vidí svou o dvacet let starší kopii.“
Pokud se vztah matky s dcerou povede, mívá větší cenu než zlato. „Matka je moudřejší, a může proto dceru zezadu jistit. Být dobrou rádkyní, mít pro ni pochopení a odpouštět jí. Zkrátka se může stát životní kotvou, jakých v životě mnoho nemáme. A to dokonce i v době, kdy už není s námi,“ tvrdí Irmanovová. Nejednou jí klientky svěřily, že si v klíčových životních situacích vzpomenou na to, co by tomu či onomu asi říkala matka.
Ve své poradně však také bohužel slyšela mnoho smutných příběhů, kdy se ve vztazích něco osudově pokazilo a matka s dcerou tak dlouho váhaly, která z nich má udělat první krok, až bylo pozdě. Nedělat osudové chyby se tedy zaručeně vyplatí – nejen proto, abychom jednou nelitovaly, že jsme mamince něco nestihly říct. Růžové brýle Ideální vztah, který má Jitka se svou maminkou, je ale spíš výjimečný. Jak sama říká, oba rodiče pro ni odjakživa představovali stoprocentní jistotu. A to, že jsou spolu, mají se rádi a vždycky pro ni dělali všechno možné i nemožné, brala za naprostou samozřejmost. Teprve se svým prvním partnerem si uvědomila, že to tak samozřejmé vždycky být nemusí. Snad největší šok ale zažila, když nastoupila do prvního zaměstnání. V hotelové recepci, kde pracovala, se totiž poprvé setkala nejen s různými podpásovkami, ale od svých spolupracovníků vyslechla i příběhy o nevěře a manželských hádkách, které jí připadaly jako z jiné galaxie. Občas si ji spolupracovnice kvůli tomu dobíraly, že je „bavlnkové dítě“.
Dnes už dávno nenosí růžové brýle jako tehdy. A svým dcerám by přála, aby o ně i ony přišly co nejpozději. Ví, že není vůbec samozřejmé, aby to lidem i po čtyřiceti letech v manželství klapalo tak úžasně jako jejím rodičům. Samozřejmě by chtěla, aby i jí vztah s manželem tak dlouho vydržel. Přestože má o rozdělení rolí v manželství trochu jiné představy. „V naší rodině byla hlavou máma, já tuhle roli ale raději přenechám mužskému,“ porovnává s úsměvem. Také dává spíš přednost benevolentnější výchově dětí než její maminka. Přesto si obě společně náramně užívají maminkovské a babičkovské období.
***
Dnes, když mám sama děti, dovedu konečně pochopit maminčinu přísnost i její „zbytečné“ strachy
