Mlčení společnosti obětem někdy způsobuje větší bolest než to, čím si museli projít,“ říká iniciátorka televizního cyklu Děti padesátých let Jana Švehlová. Série zatím sestává ze sedmi půlhodinových medailonků žen, kterým komunistická „justice“ v prvních dvou pětiletkách režimu uvěznila jednoho z rodičů - a do značné míry je tak připravila o dětství. I celé dekády poté se tyto děti „nepřátel státu“ zdráhají mluvit o minulosti na kameru. „Těchhle sedm žen jsou pionýrky, které otevírají dveře dalším,“ říká Švehlová - sama dcera někdejšího pilota RAF, který byl komunisty odsouzen na deset let. O problematice dcer politických vězňů z 50. let napsala dizertační práci a ženy s podobným osudem sdružuje.
Projekt se začal odlepovat od země v roce 2008 na FAMU, kde studenti pod vedením dokumentaristky Heleny Třeštíkové výpovědi „dětí 50. let“ zaznamenali. V letním semestru 2009 pak na semináři proděkanky FAMU Alice Růžičkové vznikly scénáře pro prvních sedm dílů cyklu, které byly do konce roku kompletně realizovány; každý portrétuje jednu ženu. Už teď vzniká navazující série, která se zaměřuje pro změnu na muže.
Dcery padesátých let měly premiéru v pražském kině Světozor, na vysílání na ČT 2 si počkají do letošního podzimu. Původně měly běžet v odpoledních časech, ale důležitost tématu si vyžádala atraktivnější prime time. DVD také slouží jako výuková pomůcka na tuzemských školách, počítá se i s umístěním filmů na internet a s účastí na mezinárodních festivalech.
„Lidé jako my už často chtějí mít klid a udržet si soukromí,“ říká Eva Langerová, jedna ze „sedmi statečných“, jejíž otec byl odsouzen na dvaadvacet let. „Ale když jsem v porodnici držela svou první vnučku, zařekla jsem se, že musím udělat něco pro to, aby nemusela zažít to, co já.“ Ve svém dílu Cesta za otcem navštíví bývalý lágr v Jáchymově. Část věnovaná Ludmile Voříškové se zase jmenuje Jeden život. Její otec, křesťanský intelektuál a redaktor nakladatelství Vyšehrad, dostal za vlastizradu jedenáct let a po roce ve vězení zemřel na leukemii. Díl obsahuje i výmluvnou scénu, v níž členové její vlastní rodiny lamentují nad vývojem po roce 1989 - a že by teď snad i komunisty volili. Otřesený divák nemůže nedoufat, že Děti padesátých let zhlédne co nejvíc diváků.
