LEKCE ZE ŽIVOTA
2.35 ráno. Zvoní telefon.
Eva: Dobrý den, tady je Eva. Myslím, že už to začalo. Mám stahy od večera, teď už po třech minutách a každý trvá už skoro minutu...
Porodní asistentka: Odtekla už plodová voda? Cítíte pohyby?
Eva: Neodtekla, ale tlačí to. Miminko se vrtí dobře.
Porodní asistentka: Tak jo, umyji se a vyrážím k vám... Vždycky když jsem po náročném dni unavená, tak si říkám: proč to dělám? Má to vůbec smysl? Vždyť je k dispozici tolik porodnic. Co když to nepůjde hladce? Co když budeme muset jet rychle do nemocnice? To by byly řeči, že rodit doma je nebezpečné...
Porodní asistentkou jsem od roku 1981. Po roce praxe na porodním sále v jedné velké pražské nemocnici jsem si myslela, že jsem snědla všechnu moudrost světa. Že paní odrodila čtyři děti a já ještě ani jedno? No a co! Mám na rození dětí papír, tak mě budou poslouchat.
V době mého mládí musela být porodní asistentka především rychlá, aby stihla oběhnout všechny ty „nespolupracující“ matky a aby splnila přání lékaře, ještě než je stačil vyslovit. Prostě moc nemysli a dělej! To bylo heslo dne.
Myslet si, že něco umíte dokonale, je chyba. Dnes, kdybych se na sále potkala s takovou porodní asistentkou, jako jsem byla já, tak bych ji považovala za arogantního fracka. Jestli svého přístupu lituju? Samozřejmě. Minulost ale nelze vrátit. Poučila jsem se. Když mě napadne, že mám něco perfektně zvládnuté, hned mi naskočí světýlko, které varovně bliká: pozor, přijde nějaký životní kopanec. Nebo velká změna.
Nedovedla jsem si představit, jak dokážu porodit vlastní dítě. Nechtěla jsem rodit během pracovních hodin, protože jsem se chtěla vyhnout tomu, aby se můj porod stal atrakcí pro kolegy. Tak jsem se domluvila s panem doktorem a ten mi porod vyvolal, když se to hodilo jemu. Porod tudíž nebyl přirozený, tělo nepřipravené a pod vlivem medikace. Když se holčička narodila, bylo evidentní, že mohla být v děloze klidně ještě další tři týdny.
Už to nezměním. Moje starší dcera prošla hned při narození velkým stresem. Kdybych respektovala přírodu, nestalo by se to. Moje dítě bylo vyhnané z lůna. Myslím, že člověka i v budoucnu ovlivní to, jak se narodil - počínaje jeho životními postoji a konče imunitním systémem. Dodnes mám vůči dceři výčitky svědomí. Je to moje třináctá komnata. Druhá dcera zažila blaho přirozeného porodu. A já taky.
Po mateřské jsem nastoupila opět na porodní sál. V roce 1993 jsem odjela na stáž do Švédska, kde jsem zjistila, že vztah rodící žena - porodní asistentka - lékař je tam zcela jiný než u nás. Co nejvíce přizpůsobený potřebám rodičky. Bylo mi jasné, že stejným způsobem jako dřív už pracovat nemohu. Ze Západu přicházel nový duch, nové myšlenky. Stále více žen si přálo rodit normálně. Bez léků, bez zásahů lékaře - samozřejmě pokud není nezbytný. A tak se po několika desítkách let začalo opět rodit i doma.
Na to, aby byl porod v domácím prostředí bezpečný, je třeba dodržovat určité zásady a postupy. Ze zahraničí jsme dováželi lektory, vzdělávali jsme se. Před sedmi lety jsem začala asistovat u porodů v domácím prostředí a snažím se bojovat za práva žen na informovaný výběr místa a způsobu porodu. Proto jsem založila Porodní dům u Čápa, kde připravujeme budoucí rodiče prostřednictvím kurzů na přirozený porod porodní asistentky na práci mimo porodnici.
První roky, kdy jsem začala pomáhat maminkám při porodu doma, jsem měla neustále strach. Co když se něco stane? Co když bude potřeba okamžité pomoci? Co když mi zemře miminko v náručí? Tahle představa je pro mě tak hrozná, jako by roztáhli černé sukno nad městem.
Pomáhala jsem na svět více než stovce dětí. Úmrtí novorozence jsem v soukromé praxi nezažila. Zaplaťpámbůh.
Někdy se děťátko dere na svět tak rychle, že ani nestačím včas přijet. Jako to bylo v případě mého prvního letošního miminka. V noci mi zavolal tatínek z Úval, že paní -druhorodička - má už stahy, abych za nimi přijela. Než jsem přešla z pokoje do koupelny, volal znova. Prý, že už toho chlapečka mají. Když jsem k nim dorazila, maminka se smála, že to šlo ráz na ráz. Ani si prý nestačila sundat kalhoty od pyžama a to děťátko se o ně zabrzdilo. Dcery mi kvůli tomu někdy říkají „poporodní bába“.
Co mě štve? To, že přirozený porod doma se stále považuje za hazard. Že nemocnice mají své zažité postupy a nejsou ochotny z nich couvnout. I to, že porodní asistentky pracující v domácím prostředí jsou vnímány jako podivínky. Přesto jejich počet roste.
Mockrát jsem s tím chtěla seknout. Obzvlášť v době, kdy mě opustil kolega nebo kolegyně, protože už měli pocit, že se všechno naučili a že už je čas vydělávat víc peněz za méně rizikovou činnost. A bylo jim úplně jedno, jak to bude pokračovat dál.
Bez víry v Boha bych tu práci nemohla dělat. Jen se podívejte na porodní proces, jak dokonalá a harmonická záležitost to je. To by člověk nebyl schopen vymyslet. Bůh mi pomáhá, když nevím kudy kam a když si říkám: už mě všichni opustili a zbývá mi ten jediný, který mě neopustí.
Pomáhá mi i pocit štěstí, když vidím, jak spokojená je rodina, která zvládne přirozený porod. Jak hrdí jsou tatínkové, kteří byli třeba zprvu nedůvěřiví a skeptičtí. Nakonec říkají, že držet v náručí dítě, kterému pomohli na svět, je to největší, čeho mohli v životě dosáhnout.
Na práci myslím pořád. I když mám volno. Vím, že tím lidi okolo obtěžuji. Kamarádi se s vámi chtějí radovat, ne poslouchat vaše stesky. Přála bych si, abych se naučila odpočívat. A abychom už nemusely bojovat se státem, který klade překážky naší práci. A abych měla dobré a spolehlivé kolegy a spoustu spokojených rodičů.
