Sobota 28. května 2022, svátek má Vilém
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Dear Tony (dopis polského nacionalisty)

Česko

STŘEDOEVROPSKÉ OKNO

Jednou na jaře 2003 se mě kolega optal, jestli bych si nechtěl zajet na mezinárodní akci s názvem Remarque Forum. O pár měsíců později už jsem se nalézal v jakési švédské díře, 70 kilometrů severovýchodně od Stockholmu. A tam, vprostřed lesů, jezer a golfových hřišť, jsem se seznámil s profesorem Tonym Judtem.

Judt proti Bushovi Kovbojský širák mu dodával vzhledu stoprocentního Američana. Ve skutečnosti to byl evropský Žid s litevsko-belgickými kořeny a britským pasem, narozený v Londýně a už léta usazený v New Yorku. Remarquův institut, jejž založil v roce 1995, je možná nejdůležitější z amerických intelektuálních spolků na podporu transatlantických vazeb. Sám Judt byl ostatně jejich ideálním ztělesněním.

Erozi těchto kontaktů po rozpadu SSSR a zvláště po invazi do Iráku v roce 2003 vnímal nejen jako intelektuální výzvu, ale také jako osobní drama. Taky proto se stal jedním z nejzapálenějších kritiků vlády Gorge W. Bushe.

Zabýval se hlavně dějinami poválečné Evropy, především Francie, proslulost mu ale přinesly eseje, v nichž hlásal omezení vlivu izraelské lobby v Americe a proměnu Izraele v jediný židovsko-arabský stát a ostře kritizoval „Bushovy užitečné idioty“, americké a evropské intelektuály, kteří z různých důvodů podpořili iráckou válku.

Platil za tyto názory vysokou cenu. Vzpomínám si na pobouření, s nímž vyprávěl o bývalých přátelích, kteří ho vystrnadili z redakce týdeníku The New Republic. Jeho přednášky narážely na protesty; jedna z nich (na polském konzulátu v New Yorku) byla pár hodin před konáním odvolána pod tlakem Anti-Defamation League.

Když ho před dvěma lety paralyzovala neléčitelná Lou Gehrigova choroba, kvůli níž dýchal jen pomocí respirátoru, na internetových fórech se objevily poznámky jako „tak přece je na světě spravedlnost“, „to Bůh ho potrestal“ apod. Jsem přesvědčen, že nervové napětí, v němž žil poslední léta, rozvoj choroby uspíšilo.

Mohl si za to sám, řekl by cynik. Byl intelektuálem ve světě, který se bez intelektuálů obejde; byl Camusem i Orwellem v době, kdy tato jména znějí jako značky dávno vyšlé z módy.

Jako Michnik a Havel Místo aby si spokojeně žil v pohodlné univerzitní nice a publikoval v prestižních časopisech erudované články a pronikavé recenze významných děl, jež kromě recenzenta už nikdo nepřečte, postavil se světu politiky. Tak jako kdysi Adam Michnik a Václav Havel, jež obdivoval.

Pracoval až do konce. Diktoval další knížky a mnoho textů; ještě před pár týdny jsme se e-mailem přeli o Zotročeného ducha, esej Czesława Miłosze z roku 1953. Byl člověkem, v jehož přítomnosti se každý vybičuje k vrcholům svých intelektuálních schopností. Mně se to moc nedařilo – anebo byly mé možnosti hluboce pod jeho očekáváním, protože jsem měl často dojem, že podle něj jsem umírněný polský nacionalista, fixovaný na nedoceněné mučednictví své země, sžíraný výčitkami svědomí vůči Židům a – v důsledku toho – nekritický vůči Izraeli, navrch ještě trpící tajeným komplexem méněcennosti vůči Rusku, což maskuje připravenost vzdávat poddanské holdy Americe.

Zajisté měl pravdu. A kdyby neměl, nehodlal jsem mu to rozmlouvat, abych nekazil zábavu. Což se mi asi podařilo, protože většina pozvaných se Remarque Fora zúčastnila jednou, já třikrát.

Ach tak, teď rozumím Tony nás nutil ke konfrontacím. Musel se asi dobře bavit, když jsem jednou, vytočený útoky jednoho z amerických kolegů, prohlásil, že jsem jako každý Polák antisemita, ale aspoň antisemita proizraelský.

Dráždil mě, štval, ale to, že jsem ho mohl poznat, bylo darem osudu. Navždy si budu pamatovat whisky, které jsme pili v jeho pracovně při rozhovoru o polské politice. Stále slyším ten zvuk, charakteristické mlasknutí jazykem o patro („Ach tak, teď rozumím!“) – tak reagoval na moji odpověď ohledně postoje politiků Občanské platformy vůči odhalením antisemitských zločinů v Jedwabném („Tony, žádný jejich postoj neexistuje: byli zticha, protože kdyby začali cokoliv dělat, skončili by jako Unie svobody.“)

Škoda že si nepamatuju, co to bylo za whisky. Měl bych se jí teď napít. Mám ho právě před očima, jak stojí u ohně, kdesi vprostřed Texasu, v tom šíleném kovbojském klobouku a zpívá starý šlágr Johna Denvera: „Country roads, take me home / To the place I belong / West Virginia, Mountain Mama / Take me home, country roads“.

Tony Judt zemřel 6. srpna roku 2010 ve svém bytě na Manhattanu.

O autorovi| Aleksander Kaczorowski, novinář Autor (* 1969) je redaktorem týdeníku Newsweek Polska. Do polštiny přeložil knihy Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého nebo Egona Bondyho.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...