PRAHA „Dobře si pamatuji na ten den, kdy si mě vychovatelé přebírali na schodech domova,“ vzpomíná Lukáš (24) na dvacet let starou událost, která navždy poznamenala jeho život. „Člověk s tím má jako dítě psychické problémy. Jaké? Nechtěl bych to rozvádět.“
Zda musel se třemi bratry (nejmladšímu je dnes 17, nejstaršímu 26) skončit v ústavu, dodnes neví. „Je to pro mě neuzavřená kapitola,“ říká. Matka, kterou občas vídá, svaluje vinu na otce. Po rozvodu podle ní neunesl, že Lukáše a jeho dvojče Karla soud nesvěřil jemu, a „poštval na ni sociálku“.
„Máma měla problémy s partnery, se zaměstnáním. Snadno se dostala do nálady, že je všechno ztracené,“ říká Lukáš. „Dnes se mluví o tom, že biologickým rodinám se má pomáhat. Možná by to byla tehdy s pomocí zvládla.“ Otce od dětství neviděl, jeho vztah k matce prošel podobným odcizením jako u ostatních dětí. „Znáte to, slíbí, že přijede, a nepřijede. Nebo polovinu návštěvy probrečí. To je pak jediná věc, kterou si dítě s matkou může spojovat,“ říká Lukáš.
Před dvěma lety se byl podívat na svůj první dětský domov, zámek v Nemyšli. „Stavba je to hezká,“ říká o dnes už prázdném objektu. „Ale když si představíte, že tam žijí děti bez rodin“ Většinu dětství ale Lukáš strávil v bývalé venkovské škole, malém domově pro asi dvacet dětí v Korkyni kousek od Prahy.
Na ten naopak vzpomíná rád. Spolu s ostatními dětmi pomáhal školu dávat dohromady, ale hlavně: ředitelce Antonii Boťové se povedlo získat důvěru dětí. „Dnes mohu říci - je to moje rodina,“ říká Lukáš nejen proto, že tam stále bydlí dva jeho bratři, ten nejmladší a dvojče Karel, který studuje vysokou školu.
Před více než rokem Lukáš dodělal vyšší odbornou stavební školu, dnes dělá na obchodním oddělení pražské stavební firmy.
O tom, že vyrostl v dětském domově ale nemluví zrovna rád. „Ne že bych se za to styděl, ale v lidech to vyvolává lítost. A to je to poslední, co od nich chci,“ vysvětluje. „Zároveň jsem se setkal i s narážkami, jestli náhodou nejsem nějaký zlodějíček“
