PRAHA „Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a kožichu. Nazí a otrhaní nechodí už dnes ani naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od Východu a na cestu mu září také hvězdy. Nejen jediná betlémská, ale celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.“
Právě tak měly v představách druhého dělnického prezidenta Československa Antonína Zápotockého vypadat Vánoce. Své legendární poselství dětem pronesl Zápotocký v roce 1952 ještě jako předseda vlády.
Zlikvidovat Ježíška se sice Dědovi Mrázovi nikdy úplně nepovedlo, na podnikových večírcích býval přesto hitem.
V sedmdesátých a osmdesátých letech Zápotockého rudé hvězdy ztratily třpyt, vánočním a mikulášským oslavám, které obvykle pořádaly odbory ROH (Revoluční odborové hnutí) přesto část revoluční patiny zůstala.
Budovatelských písní ubylo a zpívaly se i tradiční vánoční koledy. Video měl doma jen málokdo, a tak bylo velikým hitem promítání filmů, například populárního sovětského seriálu - Nu, pogodi. Rodiče na akci dostávali bonboniéry a děti se zase těšily na banány a mandarinky, které se v obchodech sháněly jen těžko.
Oslavy působily dost strojeně a uměle a dojem obvykle nezachránil ani alkohol. „Vždycky přišel někdo převlečený za Dědu Mráze a začal rozdávat nějaké nesmysly. Děti začaly brečet, že dárky přece nosí Ježíšek. Rodiče pak museli děti utěšovat a vysvětlit jim, jak to s Ježíškem vlastně je. Nakonec se všichni opili, děti zase brečely a šlo se domů,“ vzpomíná na „nejšťastnější dny“ svého dětství dnes třicetiletý Aleš.
„Vždycky přišel někdo
převlečený za Dědu Mráze a začal rozdávat
nějaké nesmysly“ Pro o něco starší a ateističtěji laděné děti ovšem mohl předvánoční čas znamenat dobu netušených zážitků. „Můj otec dělal v Československém filmovém ústavu. Na oslavu pořádanou firmou se chodilo většinou do kina, třeba do Ponrepa, které ještě tehdy bylo na Letné. Vpředu sice svítila jolka, ale místo obligátního Vlka a zajíce jsme sledovali Mickey Mouse, Pepka Námořníka nebo Toma a Jerryho. A to byl na sedmdesátá léta docela slušný výkon,“ směje se šestatřicetiletý Filip.
Spousta lidí se stejně jako dnes organizovaným veselicím vyhýbala a Zápotockého doporučení, že „malý Ježíšek ležící na slámě vedle volka a oslíka“ má pracujícím připomínat jen to, „že chudí patří do chléva“, nebrala ani trochu vážně. Jejich Vánoce se tak příliš nelišily od těch, které prožívají dnes.
