Schwarzenbergovi toho prochází daleko víc. Politický reportér z něj mámí varianty povolebních koalic a několikrát je ujištěn o tom, že TOP je ochotna účinkovat coby bederní rouška – třetí strana do počtu – ve velké koalici. Napočtvrté lídr zbystří a aranžmá ODS-ČSSD-TOP radikálně odmítne. Všichni u stolu si oddychnou a nikdo neprotestuje.
Je úplně pochopitelné, že na tohohle volebního lídra se lepí na předvolebních setkáních i mladé dívky. Je totiž kouzelným i okouzlujícím dědečkem z jiného světa. Jeho minulost bojovníka s komunismem, příslušnost k panskému stavu i diplomatický takt mu poskytují převahu i nad nejagresivnějšími diskutéry.
Kouzelný dědeček je však i pohotovým diskutérem u témat, která jsou mu blízká. Na námitku že snížení příspěvků politickým stranám jde proti smyslu jeho konstrukce (zajistit jim prostředky, aby nemusely podvádět), kontruje: „Pane, já bych váš argument přijal, kdybyste mi mohli dokázat, že zavedení státních příspěvků snížilo procento příjmů politických stran z korupce. Bohužel jsem to ještě nezaznamenal.“
Jako by při setkání s tímhle zosobněním „starých dobrých časů“ nikomu nevadilo, že ve stínu jeho postavy se skrývá smečka pragmatiků, o jejichž mravní integritě i skrupulích můžeme vážně pochybovat. Anebo stačí knížecí ujištění? „Já jsem těžko použitelný (ve smyslu zneužitelný, pozn. red.) nemůžu vyloučit, že se o to někdo snaží nebo bude snažit... Ale prozatím se málo lidem dařilo mě ovlivnit. Ale nevylučuji, že se to může stát. Samozřejmě, každej je blb, ano. Politická strana nebývá společnost svatých, to určitě ne.“
O autorovi| MARTIN ZVĚŘINA, komentátor LN
