Sedmdesátiletý Jaroslav, bývalý profesor češtiny na jednom z českobudějovických gymnázií, jezdí po městě na kole, chodí na výstavy, s manželkou občas zajde do kavárny nebo na koncert. Bere důchod deset tisíc korun. „Nám to bohatě stačí, víc k životu nepotřebujeme,“ říká Jaroslav. Proto údajně nechápe své dospělé děti, které, ačkoliv vydělávají hodně peněz, s nimi stále nějak nemohou vystačit. „Pořád mají nějaké problémy, chybí jim peníze. A tak s manželkou ještě občas vypomůžeme,“ říká penzionovaný středoškolský profesor.
Nad potřebami svých dospělých dětí s úspěšnou kariérou ale kroutí hlavou. „My máme příjem necelých dvacet tisíc, a ještě dokážeme bez problémů ušetřit na to, abychom vypomohli dětem, které mají dobrou práci. Já tomu dnešnímu životu prostě nerozumím,“ tvrdí Jaroslav, který si za žádnou cenu nepřeje zveřejnit své příjmení. Bojí se totiž právě reakce dětí...
Štědří čeští důchodci Příběh českobudějovického středoškolského profesora není v Česku ani zdaleka ojedinělý, spíš by se dalo říci, že je typický. Tisíce lidí v důchodovém věku totiž nejen odevzdávají svým dětem chaty, chalupy, byty a další majetek, který nabyli během aktivního života, ale velmi často se s nimi dělí i o životní úspory, a dokonce i o důchod. Sami přitom tvrdí, že jsou vlastně spokojení a šťastní, protože na nich, starcích, už přece tolik nezáleží. Nepsané pravidlo vyjádřené rčením „hlavně ti mladí, aby se měli dobře, my už to tady nějak dožijeme“ však představuje jakýsi český fenomén, nad nímž mnozí cizinci jen nechápavě kroutí hlavou.
„To je v Japonsku něco nepředstavitelného. Naprosto nepřipadá v úvahu, že by staří rodiče dávali nějaké peníze nebo majetek svým dětem, které už pracují,“ říká Tomio Okamura, podnikatel narozený v Tokiu japonskému otci a české matce. Kdyby podle něj nějaký pracující Japonec chtěl od starých rodičů peníze, byla by to nejen nesmírná ostuda, ale zejména obrovské zklamání pro samotné rodiče. „Pokud člověk vydělává, už přece od rodičů nemůže nic chtít. Naopak. On se o ně musí postarat,“ říká Okamura.
V Česku ale panují zcela jiné mezigenerační vztahy. Důchodci nejen přepisují na své děti či vnoučata majetek, ale také si kvůli nim ukrajují z důchodu, nebo si dokonce berou půjčku na to, aby si děti mohly koupit nové auto. Ani to však ještě nemusí znamenat, že staří lidé v České republice jsou méně šťastní než jejich zahraniční vrstevníci, kteří místo financování svých dospělých ratolestí raději jedou na dovolenou na Mallorku. „Mně bohatě stačí k životu sedm tisíc korun, nic nepotřebuju. Zbytek peněz rozdám dětem a vnoučatům. Prostě mi to dělá radost,“ říká sedmasedmdesátiletá Alena Novotná z Českých Budějovic. Naopak nadává dětem, když jí chtějí koupit k narozeninám nějaký dražší dárek. „To jsou zbytečně vyhozené peníze,“ tvrdí.
Čeští důchodci se v tomto směru zásadně liší nejen od svých japonských, ale i německých či rakouských kolegů. I když pochopitelně i leckterý německý důchodce předá synům svůj penzion a odejde do ústraní, vždy si z úspor a nabytého majetku ponechá tolik, aby si zajistil důstojné stáří bez velkých finančních starostí. V Česku jsou mnozí staří lidé ochotni nejen odevzdat potomkům všechno, co za svůj život vydělali a vybudovali, ale ještě se kvůli nim zadlužit.
Důchodci v osobním bankrotu „Mám tady právě případ paní, důchodkyně ze Šumavy, která si pro své děti a jejich partnery vzala úvěr 380 000 korun. Oni si za to něco koupili, ale nesplácejí, a tak babička s pláčem žádá o oddlužení, po kterém by jí místo důchodu zbylo jen životní minimum,“ říká českobudějovický insolvenční správce Pavel Vlček.
Podobných případů exekucí na důchod kvůli půjčkám evidují občanské poradny tisíce. „Někdy si říkáme, proč to ti staří lidé dělají. Proč si ty peníze, pokud nějaké mají, na stará kolena raději sami neužijí, natož aby se kvůli dětem ještě zadlužovali,“ říká Tereza Dvořáková z občanské poradny v Plzni. Počet případů, kdy důchodci vyhledávají pomoc poraden, protože jim na dveře klepe exekutor vymáhající půjčky využité dětmi, podle ní trvale roste. V Česku je dnes uvalena exekuce na důchod u 80 000 starých lidí. A podle České správy sociálního zabezpečení patří právě nesplácené půjčky ve prospěch dětí k jedné z hlavních příčin takzvaných osobních bankrotů důchodců.
Mnozí odborníci ale zároveň varují před tím, aby se případy, kdy mladí a zdraví lidé doslova vysávají své rodiče a prarodiče, úplně nezevšeobecňovaly. Tak jako je v Českých Budějovicích veřejně známý případ pětasedmdesátileté důchodkyně, která v jedné restauraci myla nádobí a peníze ve výplatní den přímo před hospodou předávala dospělým vnoučatům, existují samozřejmě i babičky a dědečkové, kterým dávají peníze děti, platí jim zájezdy do zahraničí, prostě se o své staré rodiče starají. Obecně ale platí, že důchodce, který by prodal svůj dům a místo předání peněz potomkům by odjel na vysněnou cestu kolem světa, se v očích svých vrstevníků společensky znemožní.
„Staří lidé u nás mají opravdu většinou pocit, že utrácení našetřených peněz pro svůj osobní prospěch v důchodu je něco nepatřičného, něco, co se prostě nenosí,“ říká Petra Zimmelová, která se na Zdravotně-sociální fakultě Jihočeské univerzity dlouhodobě zabývá problematikou seniorů. Důchodci by si podle ní ale měli uvědomit, že životní úspory, včetně nabytého majetku, jsou jejich, nikoliv dětí, a oni mají právo rozhodnout, jak s nimi ve stáří naloží. I kdyby se to dětem a vnoučatům vůbec nelíbilo.
„Pokud má německý důchodce něco za život našetřeno a je relativně zdravý, snaží se v důchodu žít aktivně a peníze utrácejí,“ říká Martin Polák, českobudějovický průvodce se specializací na německou klientelu. Zcela běžně si u něj objednávají průvodcovské služby Němci po šedesátce, kteří chtějí po Česku jezdit na kole, a přitom spát jen v drahých hotelech s bazénem. Protože o podobných klientech sní všechny cestovní kanceláře, ty zahraniční se předhánějí v nabídce právě pro důchodce. I další podnikatelé líčí na starší lidi nabídky drahých služeb a zboží, zatímco v Česku je to zcela opačně.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Jedním z mnoha příkladů může být i obyčejná dechovka, většinou hudba starší generace. Zatímco v německých i rakouských televizích běží dechovkové pořady v hlavním televizním, a tedy i reklamním čase, reklamní prostor v Česku jako by s důchodci nepočítal. Tedy pokud se právě nenabízí salám ve slevě nebo přikrývka za padesát korun. Důchodci jsou obecně považováni za chudé, zatímco generace dvaceti- až třicetiletých je v hledáčku inzerentů na prvním místě. A to mnohdy paradoxně právě kvůli tomu, že dostala do života výrazný příspěvek od „chudých“ babiček a dědečků.
Království za trochu vděku „Čeští důchodci se často považují předem za chudé, i když chudí být vůbec nemusejí. Tedy kdyby více mysleli na sebe a méně na své dospělé děti,“ říká socioložka Jiřina Šiklová. Zatímco se totiž mluví o reformě důchodového systému a nutném připojištění, řada dnešních důchodců se „připojišťovala“ celý život lépe, než to dokáže nabídnout jakýkoli penzijní fond. Rodina postavila dům nebo získala byt, koupila zahradu, chalupu nebo chatu. Takových rodin existují v Česku tisíce. „Totalita se snažila rodinu zničit třeba tím, že ženy nutila za každou cenu pracovat. A obranou proti tomu bylo semknutí rodin a hromadění rodinného majetku,“ tvrdí Šiklová.
Protože za komunismu prakticky nikdo nemohl dětem financovat studia v zahraničí nebo jiné, dnes běžné věci, rodiče se snažili zajistit děti tím, že jim předají získaný majetek. „Přísloví, že kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu, opravdu platilo,“ říká Šiklová.
Jenže po pádu totality se sociálně-ekonomické poměry radikálně změnily, stejně jako potřeby a tužby mladých lidí, zatímco myšlení těch starších zůstalo podle Šiklové prakticky stejné.
„Když se na univerzitě třetího věku ptám studentů, co by si koupili, kdyby vyhráli větší sumu peněz, prakticky nikoho nenapadne, že by si koupil něco ryze pro sebe nebo někam odcestoval,“ říká Šiklová. Většina dotázaných by opravila plot na chalupě, která už jim nepatří, splatila dětem hypotéku nebo jim koupila zájezd. A sami by pak možná nadávali na nízké důchody, které jim nestačí k životu. „Kupují si tím vděčnost. Na stáří věří, že jim za ty dary a majetek budou děti vděčné, i když jen málokdy se jim to přání splní,“ říká Šiklová. „Přemluv bábu“ aneb mezigenerační paradox Chování českých důchodců je v mnohém paradoxní i z hlediska volebních preferencí. Když nedávno mladí herci Mádl s Issovou v klipu „Přemluv bábu, ať nevolí levici“ označili za hlavní voliče levice staré lidi, kteří podléhají populistickým slibům postkomunistů a přispívají k zadlužování budoucích pokolení, jako by tím vystavili paradoxně posměchu spíše svou generaci. Není totiž pochyb o tom, že pokud by sociální demokracie prosadila svůj předvolební slib o třináctém důchodu, řada babiček a dědečků by místo vylepšení svého životního standardu raději nečekaný příspěvek odevzdala svým dětem či vnukům. Tedy těm zdravým, pracujícím, a co se týče politiky, mnohdy konzervativně smýšlejícím.
Tomio Okamura každopádně mezigenerační vztahy v Česku vůbec nechápe. I když Japoncům mnoho věcí vyčítá a na Česko nedá dopustit, právě ze vztahu mladých Japonců k rodičům a prarodičům by si Češi podle něj měli vzít příklad. O tom, jaká je životní úroveň nejstarší generace v určité zemi, podle něj totiž zdaleka nerozhoduje jen výše důchodu. „I když jsem ještě nevydělával žádné velké peníze, měl jsem a mám dodnes trvalý příkaz bance, z něhož posílám pravidelně každý měsíc pět tisíc korun tatínkovi a stejnou částku mamince,“ říká Okamura. Že by tomu bylo naopak, jak se to děje v mnoha českých rodinách, si údajně vůbec nedovede představit. „Domovy důchodců v Japonsku neexistují, děti si své staré rodiče, pokud se už o sebe nemohou starat, berou domů,“ říká Okamura. Japonci jsou podle něj vychovaní k absolutní odpovědnosti za svůj život, proto už od mládí vědí, že se musejí sami připravit na stáří a na důchod si našetřit, případně shromáždit majetek, z něhož budou závěr života financovat.
„Co se týče dětí, pro japonské rodiče je naprostou prioritou snaha zajistit svým dětem co nejlepší vzdělání. To totiž rozhoduje o budoucí životní úrovni. Aby taxikář bral jako v Česku více peněz než třeba vysokoškolský profesor, prostě v Japonsku nepřichází v úvahu,“ říká Okamura. Jakmile ale děti začnou pracovat a vydělávat, veškerá rodičovská péče, minimálně z hlediska financí, končí a děti naopak přispívají rodičům. Aby si nějaký japonský důchodce bral dokonce půjčku, aby pomohl svým dětem k novému automobilu nebo bazénu, to je pro Japonce podle Okamury věc tak nepředstavitelná, že by snad ani nevěřili, že by to někde jinde mohlo být možné. V Japonsku ale údajně nejde ani tak o morálku jako spíše o schopnost mladých vcítit se do role starých. „Mladí si velmi dobře uvědomují, že jednou sami budou staří, a podle toho se chovají,“ říká Okamura.
A právě takový přístup k životu mu údajně v Česku trochu chybí. „Tady se žije stylem tady a teď. Chybí jasná vize do budoucna a o budoucnosti moc nepřemýšlejí ani lidé, kterých se bude za pár let bezprostředně týkat.“
***
Staří lidé u nás mají pocit, že utrácení našetřených peněz pro svůj osobní prospěch je něco nepatřičného. Petra Zimmelová Jihočeská univerzita
