Sobota 22. ledna 2022, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Dědictví Muchy čili Kurvahošigutentág

Česko

Výtvarný pátek – Rodinná chobotnice jménem Mucha a 20. století Václava Boštíka

Tak si s uměním konečně přicházíme na své, zvyšuje nám adrenalin. Už dlouho nebylo k vidění, aby dvě města kvůli uměleckým dílům na sebe volala policisty a černé šerify.

Zdálo by se, že tahanice o Muchovu Epopej je zcela mimořádná událost, ale není tomu tak. Divíte se, že místní samospráva zcela ignoruje zákon a že si politici připadají důležitější než soudci? Dlouhou dobu o umění rozhodovaly jen stát a politika, jež je také živily, zvláště když šlo o kulturní památky, jakou se čerstvě stala i Epopej.

V polistopadovém procesu odstátnění a decentralizace došlo ke změně správy až v roce 2002, kdy podle zákona č.157/2000 Sb. vznikly regionální samosprávy a finance i kompetence se přesunuly od státu do místní správy krajů, měst a obcí.

Samosprávy se však nezačaly automaticky chovat transparentně a spolupracovat s odborníky. Když se ujaly moci, nezdržovaly se nějakými pravidly. Došlo k sérii politicky direktivních a nekvalifikovaných zásahů regionálních samospráv proti neziskovým, avšak významným institucím umění: v Plzeňském kraji (Galerie Klatovy / Klenová), Jihočeském kraji (Dům umění v Českých Budějovicích), Středočeském kraji (transformace Českého muzea výtvarného umění v Praze do GASK v Kutné Hoře), v Severomoravském kraji (Galerie Šternberk) aj. Ať už to dopadlo jakkoli, vždy tyto intervence poškodily značně jejich činnost.

Hecování a politizování Tak tu máme k rozlousknutí oříšek č. 1., tj. zda rozruch s Epopejí souvisel s předvolební kampaní politických stran. Samozřejmě ano, provázanost kultury s politikou je u nás tak silná, že všechny kulturní instituce se třesou, co s nimi bude po volbách, neboť ani respekt ke kontinuitě historicko-uměleckých hodnot se u nás nenosí. A konkrétní hříšníci? Potrestáni jistě nebudou. Většinou šlo zatím o hejtmany ČSSD, i když ani ODS není výjimkou, jak nakonec vidíme v případě Epopeje. Tím ovšem nemyslím pražského radního pro kulturu Ondřeje Pechu, který se ve funkci chová konsekventně a není jeho vinou, že přesun do Prahy eskaloval do takové frašky. Zato starosta Moravského Krumlova Jaroslav Mokrý dělal před volbami, co mohl, aby se stal lidovým hrdinou. Své ovšem sehrála i předvolební kampaň ODS na primátora v Praze, jež bez jakékoli kulturní vize mobilizovala voliče ve prospěch turistiky a zisku, což nejen z Pražanů, ale i z turistů dělá úplné blbečky.

Co z toho plyne? Naše kultura se musí zásadně odpolitizovat a co nejdříve nastolit kodex eticko-estetických pravidel zaručujících mu profesionalitu v rozhodování na všech úrovních veřejné správy, i z hlediska veřejné prospěšnosti cílů, jako je tomu ve světě. Zároveň musí vyvinout systém kontrolních mechanismů. Pro Epopej má sice město Praha tým odborníků z Galerie hlavního města a Národní galerie, ale Moravský Krumlov zatím pouze pochybnou pomoc „rodiny“ Muchových, kde mluvčí John Omond Mucha je kvalifikací bankovní úředník a s dědictvím má vlastní podnikatelské záměry. Ty by určitě neměly zfanatizovat naše kulturní občany na Moravě.

Co by tomu řekl sám Alfons Mucha ?

Tato otázka souvisí s tím, co si myslíme, kde by Epopej měla být. Odpověď zní, že všechno je otázkou dohody, ale historici umění vesměs respektují vůli umělce. Kdybych se narodila v Ivančicích, nebylo by mou ctižádostí skončit s celoživotní tvorbou v sousedním městě, šla bych dělat kariéru rovněž do světa, abych se nakonec vrátila přiměřeně svému věhlasu do rodné metropole Prahy.

V darovací smlouvě městu Praha mezi milionářem Charlesem R. Cranem a Alfonsem Muchou, za současné účasti města Prahy z roku 1913, se sice hovoří o darovací podmínce umístit hotové obrazy Epopeje na náklady města v budově vystavěné k tomuto účelu, ale také není řečeno, dokdy to má být. Mucha pracoval na zakázku Cranea a zavázal se předat každoročně městu Praha určitý počet obrazů jako její majetek, až budou hotové, za pevný honorář 15 tisíc dolarů ročně, nikoli až vznikne městský rozpočet na jejich vhodné umístění.

Vlastenec Mucha by asi nechtěl uctívané město Prahu škrtit pod krkem. Dozajista by také nechtěl, aby skončila v Krumlově jako součást Kongresového centra nebo snad u ruského kola na pouti pražského Výstaviště. Ve 20. letech navrhl pro Epopej architekt Antonín Balšánek pavilon na Petříně, a tato stavba už tehdy musela vypadat tak archaicky, že patrně ani Mucha z ní nebyl nadšený, protože nezanechal žádný děkovný komentář. Nehledě k tomu, že darovací smlouvu jen tak odvolat nelze, už kvůli proplaceným honorářům, které by „rodina“ v případě převzetí dědictví měla vrátit.

Pro Epopej vyhovuje novodobá stavba, třeba podle projektů nedávné soutěže studentů Vysokého učení technického v Brně na zakázku hlavního města Prahy, a až budou peníze, nechť ji Praha postaví. Sám Mucha byl v průběhu dvacátých let spokojen s několikerou prozatímní instalací Epopeje v Karolinu, Klementinu a Veletržním paláci a pro transport díla si sám navrhl dodnes používané „bubny“, na něž se plátna rolují, aby se převozem nepoškodila. A pokud jde o náměty obrazů Epopeje jakožto výběru historických událostí, z nichž některé jsou konfliktní a některé oslavné, je patrné, že umělec si byl vědom politické nesnášenlivosti českého národa i kmenové nesoudržnosti slovanské rasy, takže by ho asi dnešní spor Moravanů s Čechy neohromil. Svou vůli definoval jasně, víc není o čem hovořit. Byl obrázkářem pro lid, ale chtěl po sobě zanechat strhující malířské dílo, ve vlastním stylu, v boji národa za sebeurčení nechtěl zůstat stranou jako odrodilý světoběžník. O tom výmluvně svědčí i jeho přátelství s pařížským Františkem Kupkou, protagonistou oponentního názoru malířské abstrakce, s nímž vstoupil za první světové války do cizineckých českých legií a ve 30. letech v Paříži dokonce společně vystavoval.

Mucha nemohl ovšem tušit, že po pronásledování gestapem a po jeho smrti bude nutné Epopej ještě léta ukrývat i před komunisty, protože jeho Petr Chelčický netřímá v rukou samopal jako třeba soudruh Žižka na plátně v Černých baronech. Také jistě nepomyslel, že kultura českého národa propadne takové xenofobii, že zůstane až do roku 1963 zcela zapomenutý, dokud ho nevzkřísí syn Jiří a s nasazením nenavrátí světu.

Známe pojem rodina ve smyslu pokrevních pout, kdežto „rodina“ ve smyslu podnikání je nám známa například z komunity jižní Itálie. Takže co znamená Muchova „rodina“, citovaná hlavně v požadavcích na dědictví? Do pokrevních pout vnuka Alfonse se John Omond Mucha neřadí, neboť Muchův syn Jiří ho chápal jako nemanželského syna své ženy a určil mu jak čtvrteční podíl na dědictví, tak i oznámil totožnost jeho biologického otce, zesnulého v roce 1990 – o tom má pravdivé svědectví podat matka Geraldina.

Není rodina jako „rodina“ Další čtvrteční dědičkou a jediným pokrevním potomkem Alfonse a Jiřího Muchů je Jarmila Mucha Plocková, jež ovšem musela proti „rodině“ bojovat celých 16 let za soudní uznání své pokrevní příslušnosti i dědických práv. To zřejmě ještě naše veřejnost ani média plně nevstřebaly, neboť často používají pojmu „rodina“ bez jejího vědomí, nehledě ještě na další, vzdálenější příbuzné.

Přitom jde o újmu na osobnosti jediné pravé vnučky, jež si neosobuje žádné nároky na dědictví Epopeje, naopak výslovně nesouhlasí s požadavky majetkového pouta matky se synem. Ti se rodinou ohánějí, aniž by kdy s Jiřím Muchou žili, a manželka Geraldina získala českou státní příslušnost k potvrzení nároku na pozůstalost až v roce 2000. Důvodem bylo asi založení Nadace Mucha v roce 1992 po úmrtí a převzetí pozůstalosti Jiřího Muchy na jeho adrese v Praze a založení rodinného Mucha Trustu v roce 1993 na neznámé adrese v Lichtenštejnsku. Je však podivné, že Nadace Mucha, která si klade za cíl propagaci Muchova díla a pořádá například nyní výstavu Apoteóza lásky v pražském Obecním domě, funguje jako „rodina“ jen z iniciativy matky se synem a v komerčním smyslu také jako „rodina“ Mucha Trustu pro příjmy z autorských práv a prodeje děl Alfonse Muchy.

Jak si však vysvětlit, že tatáž „rodina“ prohlašuje jménem Muchovy nadace v tisku, že dědictví Epopeje nechce, kdežto rodina bez uvozovek a bez souhlasu Jarmily Mucha Plockové toto dědictví nárokuje? To už nevíme. Odborné veřejnosti však rovněž jde o vyjasnění vlastnictví pozůstalosti Alfonse Muchy, nikoli snad kvůli Epopeji, o níž nepochybuje, ale především z důvodu, že 58 děl ze sbírky Jiřího Muchy v roce 1994 prohlášených za kulturní památku se v jubilejní výstavě v pražském Obecním domě neobjevilo a vlastně se neví, kde jsou. Podle vůle Jiřího Muchy měla tato díla zůstat v Čechách.

***

MUCHA OBRÁZKÁŘ

Plakát Salon des Cent z roku 1897, který sloužil jako upoutávka na výstavu skupiny umělců v miniaturní galerii francouzského časopisu La Plume. Původní litografie vznikla v sérii Das Moderne Plakat v Drážďanech.

O autorovi| VLASTA ČIHÁKOVÁ NOSHIRO, Autorka je historička umění a předsedkyně Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků

Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání

Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...