Experiment ukáže, jestli o naši civilizaci vůbec stojí.
Celými tisíciletými lidskými dějinami se jako červená Ariadnina nit táhne lidský naturel objevovat a dobývat, potažmo kořistit a ničit. Objevování velebíme a oslavujeme, za každým z nich je totiž skryta odměna či kořist, které člověka lákají. Brazilská vláda udělala historické rozhodnutí a vyhlásila nulový kontakt s indiány. Toto rozhodnutí bere jako test, experiment na případu osamoceného indiána na rozloze asi 80 kilometrů čtverečních amazonské džungle. A pouze na něm nechává volbu, zda bude mít o kontakt zájem, nebo ne.
Upřímně řečeno nikdy jsem nedoufal, že některá vláda světa vyhlásí tuto převratnou politickou doktrínu vůči původním obyvatelům. O nulovém kontaktu již léta hovořím jako o tom nejlepším a jediném správném řešení k amazonským indiánům, k největšímu seskupení původních obyvatel Země.
Například v roce 2008 jsem v MF DNES při příležitosti objevení „neznámého“ indiánského kmene v Amazonii napsal: Jedinou účinnou pomocí by bylo rychle na ně zapomenout a nechat je v zapadlém koutě džungle v jejich ráji.
Nikdy jsem nepředpokládal, že některá vláda vezme v potaz kulturněantropologické názory, a ne jako dosud jen ekonomicko-politické.
Nechme je v jejich ráji Amazonští indiáni žijí svým způsobem života, který jim diktují jejich tradice vzniklé v uplynulých pěti tisících let. Živí se převážně sběrem, lovem a rybářstvím, a ještě se jim amazonské pralesy nepodařilo a nikdy ani nepodaří zničit. Jistě, není to lehký způsob života, ale nelze jej kritizovat a dívat se na něj svrchu, z pozice nabubřelého bělocha, který snědl všechnu moudrost světa, asi tak, jak to napsal Milan Vodička v úvodníku časopisu Lidé a země v červenci 2008. Tehdy výše uvedené „objevení“ kmene glosoval asi v tom smyslu, že jejich bídný život konečně skončí, když jim přineseme civilizaci. Strávil mezi nimi celých pět (!) dní, vznikly údajně pěkné fotky, ale realita byla prý hrozná. Tedy pro něj.
Asi to není žádný ráj, když se musí dennodenně pachtit s lukem a šípem za svým úlovkem. To on to má mnohem lepší, když si může jako my ostatní kdykoliv zajít do hospody na vepřové se zelím. To je poněkud ubohý a typicky bělošský pohled, který hodnotí cizí kulturu, vzdálenou od nás tisíce let, našima očima. Náš život je naopak viděný jako jedna báseň, kdy se nemusíme denně štvát s lukem a šípem za svým vepřovým se zelím.
Radující se indián Amazonský indián je ovšem oproti nám zcela svobodný a radující se člověk, tvořící si každý den sám podle sebe bez ohledu na zástupy politiků, soudců, policistů, radních, starostů, zákonů, vyhlášek, na kterých jsme závislí my, ať chceme, nebo ne. Oproti indiánům vůbec nejsme svobodní, a navíc žijeme v prachu a smradu nejrůznějších výfukových plynů a chemikálií, řevu houkaček a sirén, v křiku hádajících se lidí a vůdců. Naše tradice jsme dávno zaprodali za vynálezy slibů radosti, až jsme ztratili skutečný pojem této radosti ve virtualitě a v prohlášeních.
Amazonský indián je kus člověka par excellence, ačkoliv nemá mobil, televizi ani PR a soutěže miss. Nikdy se ničím ani nikým nezaprodal.
My jsme oproti němu prodejní jak děvky.
Vnucujeme se k nim, chceme je předělat a hlavně získat jejich půdu i s bohatstvím, které obsahuje. Měli jsme na kontakt s nimi dokonce odborníky, kteří jim přinášeli to naše „vepřové se zelím“.
Nová brazilská doktrína je v tisícileté historii člověka převratným obratem o 180 stupňů. Je to úctyhodné rozhodnutí, před kterým hluboce smekám svým sombrerem. Jistě, Brazílie na to měla a má, ale přesto jsem to nečekal. Má obrovskou rozlohu a žije tam několik generací vynikajících kulturních antropologů, kteří vyrostli v pokoře a obdivu ke kulturám amazonských indiánů. Nejde jim o to, udržovat pojem ušlechtilého divocha či jiné romantické představy o jejich pralesní idyle. Jistě, žádná idyla ani romantika to není. Je to tvrdý život, ale je to jejich kultura, kterou je nutno respektovat, a ne ji ponižovat jako nějakou chudou, nedomrlou civilizaci.
„Průměrný věk indiánů je 35 let,“ píše pohrdlivě Milan Vodička, „a jsou tam i jedovatí pavouci a bahno.“ Ach jo, je to tak trochu bolševická rétorika přesvědčovat náš lid o tom, jak si žijeme dobře a v jakých hrůzách žijí ti divoši, dokonce v bahně a mezi jedovatými pavouky.
Nejsme žádná spása Kdybychom chtěli vyčíslit negativa naší společnosti, tak by nestačila tato stránka. My pro ně přece nejsme žádná spása. A život v džungli mezi indiány není tak šílený, jak jej Milan Vodička představuje. Zcela logicky – byl tam jen pár dní. Chybělo mu asi naše pohodlí, které nás stejně zdegeneruje, zatímco ti údajní chudáci dožívající se 35 let nás možná přežijí. Žil jsem mezi amazonskými indiány pár let a podobně jako ostatní badatelé a znalci Amazonie si vůbec nestěžuji, ba naopak.
V tlaku hamižných firem, ať dřevorubeckých, dobytkářských, či jiných, bude realita tohoto nulového kontaktu asi trochu jiná. Budou se, zřejmě jako vždy, snažit o vyčištění prostoru od indiánů a následnou kolonizaci liduprázdného prostoru.
Doufám, že si osamocení indiáni dožijí svůj život ve vlastním ráji, který si vytvořili. Doufám, že se budou ještě hodnou chvíli pachtit za denním úlovkem a nebudou závislí na pohodlnosti restaurační stravy s vepřovým se zelím.
***
Doufám, že se budou ještě hodnou chvíli pachtit za denním úlovkem a nebudou závislí na pohodlnosti restaurační stravy
O autorovi| MNISLAV ZELENÝ-ATAPANA, etnograf
