Zrození takových hrdinů je ale těžké určit. U jihoamerické literatury to platí dvojnásob. Co se má považovat za první brazilskou knihu? U evropských literatur to bývá první dílo psané v dotyčném jazyce. Co si ale počít s literaturou v jazyce dávno existujícím, v tomto případě v portugalštině? Autorka přiznává, že možností je několik a že výběr odpovídá vnitřnímu ustrojení a vnímání toho, kdo se tématem zabývá. Picchiová se kloní k řešení, které je vlastní básníkům: Literatura podle ní vzniká tehdy, když slova narazí na skutečnost, kterou musí nějakým způsobem popsat.
Perly přece rostou na stromech „Obraz, báje a zázraky nastolují svou nadvládu od našeho založení a objevení. V tomto duchu píše Kryštof Kolumbus svůj Deník, knihu, která musí stát na prahu naší poezie, když na dohled od našich břehů spatří v moři velkou ohnivou větev. Již začínaly působit svody našeho světla. V těchto prvních letech po objevení se rozhraní mezi fikcí a bezprostřední přítomností stírá Působí zde silná vůle přenést vize zahlédnuté v představách do americké skutečnosti. Evropská imaginace, podobně jako řecko-latinská nebo středověká, proniká ve své úplnosti do nového prostředí.“ Takhle rýsuje před očima kubánský básník José Lezama Lima Ameriku jako kontinent, kde skutečnost splývá s představivostí. Rodí se nová literatura, psaná sice starým jazykem, přizpůsobeným své rodné krajině a její imaginaci, ale zároveň jazykem, který musí reagovat na podněty, jež jsou mu zcela cizí. Tak jako každý jiný, i tenhle porod je bolestivý. Srážce s novou realitou čelí jazyk nejdříve tím, že se ji snaží vtěsnat do své původní představivosti. Už Kolumbus natolik podléhal představám o tom, jak by Nový svět měl vypadat, že popíral i to, co viděl na vlastní oči. Přestože mu domorodci vysvětlili původ perel, ve svých spisech nadále cituje Plinia a tvrdí, že rostou na stromech. I Picchiová ukazuje, jak jsou ještě první popisy portugalských dobyvatelů poplatné evropským zvykům, objevuje se stesk po lisabonských ulicích a údolí řeky Douro. Postupně ale novorozená literatura začíná stát na vlastních nohách.
Číst vyprávění o jejím mládí a zrání je neobyčejně poutavé. Nenajdeme tu žádná suchopárná encyklopedická hesla (byť je seznam použité literatury za každou kapitolou velmi rozsáhlý), z každé stránky je cítit velké, nakažlivé osobní zaujetí. Pustit se do tohoto netradičního románu stojí za to. I kdyby to mělo být jen proto, aby čtenáře upozornil na skvělá díla brazilských spisovatelů přeložená do češtiny - jako Velká divočina Guimaraese Rosy, Posmrtné paměti Bráse Cubase od Joaquima Marii Machada de Assis či barvité romány Jorgeho Amada - která stále stojí na okraji zájmu.
***
Dějiny brazilské literatury
Luciana Stegagno Picchiová Přeložily Vlasta Dufková, Šárka Grauová, Anežka Charvátová a Irena Kurzová. Vydal Torst, Praha 2007. 696 stran.
O autorovi| Petr Zavadil, Autor je překladatel a reportér České televize
