Agenty se to na světě jenom hemží. Od těch pojišťovacích až po 007. U nás prý je jich příliš hlavně v hokeji, ale to já osobně nevím. Zato vím, že před dvaceti a více lety tady existovali jenom imperialističtí agenti z Wall Streetu. V muzice tím pádem tenkrát byli jenom referenti na kulturních střediscích. O agentech, manažerech a agenturách se nesmělo mluvit. Tím vznikaly komické situace, kdy manažeři, kteří se de facto starali o kapelu, předstírali, že jsou muzikanti, a sedávali za vypnutými klávesami. Jeden manažer slavné zpěvačky byl dokonce veden jako bedňák, co se staral o aparaturu a osvětlení. Na Pražském kulturním středisku, ale spíše na krajích, se to všechno stejně dalo nějak podmáznout.
O komické či tragikomické situace nebyla nouze. To když se komise, která vypadala, jako by ji vyrobili v továrně na soudruhy, zeptala Jirky Hrubeše, výborného bubeníka Pražského výběru: A vám nevadí, jak vypadáte? Jirka měří přes sto devadesát a směle by mohl hrát d’Artagnana. Tedy na rozdíl od členů té komise, ti mohli hrát tak tajemníka Pláteníka a nesměli by se nám přiblížit ke kapele ani jako bedňáci. Pak se ho zeptali, čím je vyučený. Když on odpověděl, že truhlářem, bohorovně pravili: Běžte dělat truhláře, bubeníků máme dost! Jedna z velmi zábavných historek byla, když se soudruh ředitel PKS rozhodl, že uspořádá koncert přímo v ČKD mezi soustruhy. Když koncert skončil, pronesl soudruh ředitel památný projev: Vidíte, soudruzi, tito umělci pochopili a přišli vám zazpívat sem do dílny. Ovšem někteří nepochopili a to vám říkám, že ti skončí špatně. Ti skončí tady u těch ponků mezi vámi!
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
