Stát poprvé od revoluce rozpouští politickou stranu, ale protestní hlasy tím neoslabí
Je užitečné zakazovat politické strany? Fakt, že včera český soud poprvé od sametové revoluce nějakou politickou stranu rozpustil (v předchozích případech typu Komsomol nešlo o strany, nýbrž o občanská sdružení), na té debatě moc nezmění.
Pochybovači budou nadále říkat, že takový krok znamená jen velmi málo – že brzy stejně vznikne nějaká Dělnická strana 2.0, že její vůdce Tomáš Vandas jen získal mediální pozornost a že mu to vposledku jen zvýší skóre popularity. Přesto si dovolme verdikt Nejvyššího správního soudu přivítat. Stát – protože i moc nezávislého soudu je součástí státní moci – dává jednoznačně najevo svou vůli zakročit proti těm, kdo ohrožují jiné, celou společnost a potažmo i samotný stát.
Možná opravdu není veskrze užitečné rozpouštět politické strany. Možná je v mnohém ohledu lepší mít partu lidí kolem Vandase alespoň pod jakousi formální kontrolou. Ale život neběží na stránkách učebnic a politologických esejů. Stačí se rozhlédnout. Stát se právě chystá soudit rasistické žháře z Vítkova. Stát se ještě nenaučil čelit pochodům neonacistů – místo aby je policejně rozháněl, udržuje je „v mezích dohodnutých pravidel“ hlavně proto, aby se náckové nepoprali s anarchisty. Úhrnem vzato, český stát si zatím neví příliš rady s jakýmsi zárodkem poměrů Výmarské republiky v meziválečném Německu, kdy se pral každý s každým, zatímco stát – postupně ztrácející loajalitu všech – vyklízel pole.
Včerejší soudní verdikt, ať už si o jeho užitečnosti myslíme cokoliv, říká tomu všemu jasné NE: český stát nevyklízí pole a proti silám ohrožujícím společnost je odhodlán zakročit. Dělnická strana jako konkurence velkých Ano, včerejší verdikt se týká obecné správy věcí veřejných, rozuměj politiky, a kdokoliv řekne, že Nejvyšší správní soud rozhodoval politicky, bude mít pravdu. Aby bylo jasno, to není útok na soud a jeho nezávislost, to je konstatování reality, v jaké se pohybujeme.
Soud, nemá-li hrát roli zaslepeného právního puntičkáře, jakéhosi paragrafového computeru, musí zvažovat společenskou nebezpečnost zkoumaného případu. A to není jednoduchá otázka. Může znít různě, třeba i takto politicky: Spočívá větší společenská nebezpečnost v samotné existenci Dělnické strany, anebo v tom, že po jejím rozpuštění řada voličů zlomí nad zastupitelskou demokracií hůl?
Pokud by „dělníci“ kandidovali do sněmovny, vytvářeli by tlak na konkurenci. Demokratické politické strany by na jimi zvednutá témata musely chtě nechtě reagovat – a rozhodně ne jen prázdnými hesly o tom, že demokracie je pro všechny a musíme se mít všichni rádi. Vypadne-li Dělnická strana ze soutěže, vypadnou i její témata? Ani náhodou.
Je to skutečně politický problém. Pokud se k těm tématům velké strany vysloví, hned si vykoledují cejch, že se samy umazaly od „dělnického extrému“, že samy získávají nedemokratické rysy. Stačí si vzpomenout na ODS a chomutovskou primátorku Ivanu Řápkovou. Pokud se ta témata rozpustí v kampani stejně, jako je rozpouštěna Dělnická strana, volby se stávají rituálem pro stále užší skupinu voličů, zatímco podíl protestních hlasů, respektive nevoličů stále stoupá.
„Dělníci“ hrají roli protestní strany, v principu takové, jakou představují haiderovci v Rakousku či Sebeobrana v Polsku. A jak je známo z nejnovější historie těchto zemí, protestní strany získávají na síle, mají-li voliči pocit, že právě o jejich témata se nikdo jiný nestará, například v atmosféře vlády velkých koalic. Rozpuštění Dělnické strany konkurenci v hlasovací mašinerii odstraní, ale myslíte si snad, že drtivá většina „dělnických“ hlasů teď připadne demokratům?
Nejvyšší správní soud nemůže zohledňovat tyto výsostně politické otázky, přesto jeho verdikt ovlivní odpovědi na ně. Takže i když rozsudek vítáme jako rázné slovo státu, nemůžeme zavírat oči před jeho dopady a okolnostmi. Proč SS? Stačí Ochranné sbory Když před rokem Nejvyšší správní soud rozpuštění „dělníků“ odmítl, stanovil precedens, že strany tohoto typu se nemají zakazovat podle ideologie, kterou hlásají, ale podle hrozby pro společnost, měřené konkrétními činy. Když ovšem včera rozpuštění „dělníků“ schválil, více než o konkrétní činy se opíral o ideologické znaky. Proč?
Najít ideologické znaky je snadnější. Slogan „Nejvyšší ctí je naše věrnost“ zrcadlí heslo SS („Mou ctí je věrnost“). Titul „Náš boj s režimem“ je doslovně inspirován Hitlerem. A „bojovník“ Viktor Aufart, zraněný při výbuchu vlastní výbušniny hozené na policisty, připomíná „mučedníka“ Horsta Wessela, ikonu SA. Ale prokázat konkrétní činy Dělnické strany ohrožující společnost? To už je horší. Stát mimo jiné doložil, že na kandidátkách „dělníků“ se objevilo 28 lidí spjatých s neonacistickým Národním odporem a že jejich Ochranné sbory vyvolávají strach u Romů. Upřímně řečeno, ty Ochranné sbory měly stačit, i kdyby ty nacistické detaily zmizely.
Takže ještě jednou: Je dobře, že hlavní hromosvod protestních hlasů mizí (stačí si vzpomenout, co svého času natropil ve sněmovně republikán Sládek), ale ty hlasy samotné budou znít ještě dlouho a hlasitě.
***
Včerejší soudní verdikt, ať už si o jeho užitečnosti myslíme cokoliv, říká jasné NE: český stát nevyklízí pole a proti silám ohrožujícím společnost je odhodlán zakročit
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
