Zkuste si představit nepředstavitelné. Po světě se pohybují teroristé vraždící ve jménu Ježíše Krista jinověrce - civilisty, vojáky nebo prostě ty, kteří podle jejich názoru urážejí pravou víru. Žádná vrcholná křesťanská autorita přitom jednoznačně neodsoudí ani jejich činy, ani ideologii, která je napájí. Naopak, zvláště mezi mladými rebely požívají úctu. V napadeném jinověreckém světě, zejména muslimském, se zvedá přirozený odpor. Jenže tamní intelektuálové nabádají, aby Orient hledal toleranci a vinu především u sebe.
Nepředstavitelné? Jak kde.
V den, kdy jsme vítali „zlaté hochy“ z Nagana, podepsali muslimští učenci v čele s Usámou bin Ládinem fatvu, nařízení, úkolující každého muslima zabíjet Američany a jejich spojence. Už tehdy, tři a půl roku před 11. zářím 2001, byla zveřejněna v londýnském listu al-Quds al-Arabi. Došlo nám to vše během oněch deseti let?
Od 23. února 1998 víme, že „křižáci a sionisté“, rozuměj občané Západu a Izraele, jsou legitimním, ba bohulibým cílem každého dobrého muslima.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Tak to stojí ve fatvě zveřejněné na den před deseti lety, kterou podepsali na prvním místě Usáma bin Ládin, pak dnešní praktická „jednička“ Al Kajdy Ajmán Zaváhirí a další tři zástupci radikálních skupin z Egypta, Pákistánu a Bangladéše.
To je mnohem důležitější poselství než poukazy na následné kiksy. Ano, je pravda, že Západ v čele s Amerikou hrozbu podcenil. Je pravda, že samotný Usáma dosud nebyl polapen a stále se z neznámých úkrytů vysmívá jediné světové supervelmoci. Je pravda, že zatím není k dispozici důkaz, který by obstál před soudem, dokládající Usámův osobní rozkaz k atentátům na Spojené státy z 11. září 2001. Přesto je svým způsobem 23. únor 1998 důležitější.
Do té doby znal logo Al Kajdy jen úzký kruh zasvěcených odborníků. Do té doby se mohlo říkat, že to jsou nějací cvoci, kteří si honí triko a chtějí vlastně jen svrhnout domácí zkorumpované režimy. Od 23. února 1998 víme, kdo to je a oč mu jde: „Zabíjení Američanů a jejich spojenců, civilistů i vojáků, je individuální povinností všech muslimů, kteří tak mohou činit ve všech zemích, kde to je možné činit. Je to v souladu se slovy Boha Všemohoucího ,bojujte se všemi pohany, jako oni bojují s vámi všemi‘.“ Tak to stojí ve fatvě. Proč kolem toho dělat po deseti letech nějaký rozruch? Není důležitější soustředit se na to, co se Západu nepovedlo? Přesně tak, jenže ono to spolu úzce souvisí.
Proč to neukáže televize?
Dejme tomu, že Američané skutečně pokazili, co mohli, že nechtěli stíhat Usámu na pákistánském území pro dobré vztahy s Mušarafem, že Usámovo technologické zázemí je mnohem účinnější, než jak se mohlo před deseti či sedmi lety jevit, takže jeho úkryt je odolnější, než se předpokládalo. Ale stejně. Může se takový člověk skrývat více než deset let před nejlepšími světovými naháněči a lovci bez účinné podpory místních obyvatel? Může bez problémů hovořit v satelitních televizích?
Dejme tomu, že ta podpora se týká jen bezprizorného areálu na pomezí Pákistánu a Afghánistánu. Ale jak to, že se proti Usámovi, Al Kajdě a radikálním islamistům s krví na rukou nezvedne vlna odporu ze světového společenství muslimů? Ta otázka vrtá hlavou, víme-li, že muslimů žije na této planetě 1,3 miliardy. Jistě, v muslimském světě, například v Egyptě, byly vydány fatvy stanovící, že Usámovy názory a jeho způsob víry nemají s islámem nic společného. Jenže je tu příliš mnoho háčků.
Tvrdí-li sám Usáma v rozhovoru pro noviny, že si z takové fatvy nic nedělá, je sám sobě frajerem. Islám není církev ve smyslu římskokatolické, aby měl přísnou hierarchii a pyramidální strukturu s neomylným lídrem na vrcholu. Ale jsou-li fatvy skutečně jen nahodilé prkotiny, jak to, že britský spisovatel Salman Rushdie se před jednou takovou skrývá už skoro dvacet let? Jak to, že je z něj psanec, kterého musí před hrozbou smrti chránit britská policie?
Je to pozoruhodný nepoměr. Otře-li se britský spisovatel Rushdie bez zlého či urážlivého úmyslu o Proroka, hrozí mu skrze vydanou fatvu reálně smrt a svět to bere jako fakt. Vyzývají-li muslimští radikálové k hromadným vraždám a schvalují-li vraždy už vykonané, nehrozí jim skrze vydané fatvy de facto nic a svět to bere jako fakt. Není to trochu nepoměr? Nevyčnívá tu ochrana i domnělé křivdy na Prorokovi až příliš nápadně nad ochranu lidského života? Jak to, že mezi masami věřících muslimů nevyvolalo pohrdání lidskými životy a oslava hromadných vražd ani zlomek pobouření, jaké vyvolaly a teď opět vyvolávají karikatury (třebas úplně pitomé) Proroka v dánském tisku? Tohle je základní otázka, kterou si musíme klást.
Musíme se do omrzení ptát, proč v televizi vídáme jen davy muslimů rozlícené kvůli karikaturám, proč tam nevídáme shromáždění rozzuřená po sebevražedných atentátech, po násilí na ženách, po genocidních postupech vůči homosexuálům. Stejně se musíme ptát, kde se ztrácí neméně rozlícená kritika vražd a vražedných ideologií ze strany muslimských autorit. Že by ji televize zamlčovala? Že by nás manipulovala? V těchto otázkách musíme vidět hlavní poselství 23. února roku 1998.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
