Den svobody, dvacátý osmý říjen, ten velký den a slavný den buď pozdraven…“ Tak začínala píseň, kterou jsme v obecné škole zpívali k tomu svátku. Nevím, kdo ji složil: měl by teď radost. A já jsem dnes myslím v celé Evropské unii jediný, kdo ji umí. Před rokem jsme ji zpívali s Wlastenci na zámku v Dobřichovicích. Původně jsem tu mínil psát o letenských kravkách, ale nechám si to na příště, když je zítra ten svátek. Není jisté, zda si tu na něj ještě někdo tak osobně vzpomene.
Když jsem se narodil, měla Československá republika osm let. Byla tehdy ještě velice nová, byla móda mluvit o ní, často v souvislosti se stařičkým mocnářstvím. Všecko s ní souviselo: zeměpis, dějepis… Co je to demokracie a nač. V čítankách životopisy velkých mužů. I slovenské básničky: „Horí ohník, horí, na Kráľovej holi…“ Vyučovací předmět vlastenectví měl velice obsažnou látku: legionáři, sokolství, prezident Osvoboditel, M. R. Štefánik, hora Říp, „Nitra, milá Nitra“. V kreslení se k nácviku písma zvlášť hodilo heslo PRAVDA VÍTĚZÍ!
Učební pomůckou k republikánskému občanství bylo skoro všecko: Československé státní dráhy a pošta: jaká čistota, pořádek a spolehlivost. Ty dvě státní firmy byly nevysloveně kritikou všeho ostatního. Sbíral jsem známky: připomínaly Zborov, Bachmač, Vouziers: vy už nevíte, co to je? Pan prezident; kolikrát ten vyšel na známkách, každé vydání se lišilo: polohou hlavy nebo aspoň počtem listů ve vavřínu okolo ní. Však si už dlouho říkám: jak dnešní pošta prezidenta omezuje. Čtyři vydání a stejný obrázek; jenom se zdražil od 6,40 do 10 Kč.
Tento den svobody měl potom sám špatný osud. Za německé okupace byl zakázán a brzo po válce se i komunisté snažili snížit jeho význam. „Bez velkého října 1917 nebylo by 28. října 1918,“ bylo komicky pitomé heslo: jako bez pondělka nebylo by úterý. Pak se ho snažili zatušovat titulem Den znárodnění. A tu se v roce 1988 rozhodli, že se bude slavit: o den dříve. To byla drzost přímo gardová. Napsal jsem o tom: „Člověk se rozhodne oslavit své narozeniny… Najednou krom pozvaných přátel vtrhnou do sálu bakterie, bacily a viry, které ho od samého narození přepadaly. Cpou se mezi gratulanty a berou si hlavní slovo. Zánět středoušní vykládá, jak s matkou probděl u děcka noci. Příušnice dosvědčují, jak školák statečně doháněl zmeškané učivo. Žloutenka ukazuje fotky, jak po setkání s ní náš oslavenec bídně vypadal, ale jak se za dva roky zvetil. Kochův bacil čte esej o tom, jak vtiskl ráz jeho poezii… Jubilant se ohražuje, a tu k němu přiskočí infarkt myokardu a odvádí ho na lůžko, aby se utěšil“ (Obsah 11/1988).
Ten svátek je dnes svobodný. A je to, jako by už neměl bojový úkol: nemá nepřítele. Mění se ve formální slušnost; je líný vztyčovat vlajky. A já si myslím, že by měl. Jenom Slováci, jimž se nechce, jsou omluveni.
Měli jsme tehdy ve škole ještě jednu oslavnou písničku, jež se mi už tehdy nelíbila, protože začínala slovy: „Vlast má je maličká, ale tak krásná…“ Tu nikdy nezpívám. Ale hodí se tu ocitovat z ní poslední sloku: „Bůh dej ti, vlasti má, nadšené dcery, jako měl Krokovy dávnověk šerý. Bůh dej ti, vlasti má, veliké syny, aby tě věnčili slavnými činy.“
