Nedávno jsem byla pozvána na festival Jeden svět jako účastník debat, které se konaly od 23. do 31. března v Ostravě. Letos se tam promítaly dva filmy o Ukrajině.
Pozvání jsem přijala ráda, i když jsem byla velmi nervózní, protože nejsem zvyklá mluvit před tolika lidmi. Cítila jsem však podporu své sestry Mariny a kamarádky Eleny a její dcery, které šly se mnou. Po zhlédnutí filmu jsem byla spolu s ostatními hosty pozvána k debatě na pódium. Jedním z hostů byla Darja Stomatová, která se na Ukrajinu dostala coby válečná reportérka. Obdivuji její odvahu.
Během debaty mi jedna žena v sále položila otázky: „Proč se Ukrajinci nepřizpůsobí Česku? Proč nejdou pracovat a proč se nenaučí česky?“ Samozřejmě nemohu mluvit o všech Ukrajincích, kteří jsou nyní v České republice kvůli válce. Ti Ukrajinci, nebo tedy Ukrajinky, které znám, pracují a učí se česky. Myslím proto, že není správné mluvit o všech Ukrajincích obecně.
Lidé jsou různí. Někteří čekají na brzký návrat domů a je pro ně těžké se adaptovat. Někteří se už adaptovali, našli si práci a učí se česky. A vždy a všude se najdou lidé, kteří jsou zvyklí žít na úkor ostatních, nepracují a žijí z materiální pomoci státu. Takoví lidé jsou v každé národnosti, nejen v ukrajinské.
Navštívila jsem také pracovně koncert ukrajinského orchestru z Charkova, který pořádá sbírku na pomoc deokupovaným územím v Charkovské oblasti. Psala jsem o něm do novin a na iDNES.cz. Mluvila jsem s producentem orchestru, dirigentem a také houslistkou Bogdanou Mendryšorou. Abych byla upřímná, nepamatuji si, kdy jsem byla naposledy na takové akci. Mám ráda hudbu, takže jsem si koncert užila.
Mí rodiče, kteří do Česka přijeli před pár týdny, začali navštěvovat kurzy českého jazyka, které se konají v městské knihovně. Od samého začátku, kdy k nám rodiče přijeli na návštěvu, měla maminka velkou chuť začít se učit česky, začala se sestrou chodit na kurzy společně a o něco později se k nim rozhodl přidat i tatínek. Jsem moc ráda, že jsou rodiče s námi v bezpečí.
Stále častěji si však kladu otázky: Co bude dál? Jak dlouho ještě bude trvat tato strašná válka? Kolik nevinných životů bude ztraceno?
„Kolik životů ještě bude mít tenhle drak?“ ptá se mne můj syn Nazar, který byl ve svých čtyřech letech nucen opustit svůj domov a odejít daleko od svého otce. Řekla jsem mu tehdy, že jeho otec bojuje s drakem...
Moc bych si přála, aby se to všechno zastavilo, aby lidé mohli žít šťastně, nebát se zítřka a neztrácet své blízké. Stále věřím ve vítězství dobra nad zlem, stále věřím, že Ukrajina zvítězí.
