Botanici stále vyžadují nějaké, jak se říká, extrabuřty, chtějí něco zvláštního, takže vedoucí expedice podle toho naplánuje, odkud a kam se dopravit, většinou autem. Na mapě jsou dány cíle, ale je tam jistá volnost. Pokud přijdeme na opravdu velmi zvláštní lokalitu, která vyžaduje více času, tak se tam zdržíme. Vyndám z brašen kameru a fotoaparáty s objektivy. Na zádech mám ještě batůžek s tekutinou, protože nevíte, jak dlouho budete pryč od auta. V tropech je potřeba pít neustále.
Když je člověk takhle zatížen, volí k tomu také vhodnou obuv. Někde vystačíte s lepšími sandály, jinde musíte mít trekové boty. Buď kvůli trnité vegetaci nebo neschůdnému terénu, anebo proto, že tam mohou být hadi a štíři. A taky že jsou, oni se předvedou, i když to není žádné zvláštní nebezpečí pro cestovatele.
Zvolíte si tedy tohle nejzákladnější vybavení, pak jdete do terénu a snažíte se pobyt co nejvíce využít. To znamená, že při fotografování jde o to, aby člověk nebyl roztřesený, aby opravdu fotoaparát pevně držel, aby dobře volil výřez, úhel pohledu, větší či menší detail. Obětoval jsem honorář za knihu Pro expedici do Mexika jsem obětoval svůj honorář za knihu o masožravých rostlinách a koupil jsem si kvalitní digitální fotoaparát, protože dnes už jsou tak kvalitní, že se prakticky vyrovnají kinofilmu.
Ale na těch předešlých expedicích jsem měl normální pentax na kinofilm. Velmi dobrý fotoaparát, který se osvědčil, mnohokrát zmokl... zažil hrůzné věci, ale digitální fotoaparát mi hned vypoví, jestli se fotka povedla, nebo nepovedla, čili jestli si ji vezete, nebo nevezete. To je velká výhoda.
Navíc s filmy byla vždycky starost, aby v těch roličkách nenavlhly, protože by se slepily a bylo by po všem. Takže já jsem měl mokrý pas, mokré peníze, mokré trenýrky, všechno bylo mokré, ale filmy jsem vždycky musel nějak uchránit.
Naproti tomu kvalitní digitální fotoaparát, který jsem si koupil, je taky vodotěsný. Navíc řeší i můj věčný problém, že vždycky vyběhnu do nějakého kopce, přece jenom nějaký ten rok už mám, a teď se mi třesou ruce. Člověk má ten mohutný rozbouřený pulz a hledá, o co fotoaparát opřít. Ovšem obvykle se žádná vhodná opora nenajde. Než postavíte stativ, máte výpravu někde kilometr daleko a můžete je potom stíhat. Čili konečně mám fotoaparát se stabilizací obrazu a neroztřesu jedinou fotku, to je perfektní. Když mám špinavé brýle, což bývá často, tak mi to nevadí, protože přístroj ostří automaticky. Pro terénní práci je digitální fotoaparát bezvadná věc.
Nejlepší je obyčejná tužka Kromě fotografování je nutné pořizovat si také zápisky, což není v tak vlhkém, ba mokrém prostředí jednoduché.
Pro tyto případy má každý botanik vypěstovanou metodu už od studií, kdy se chodí na tzv. floristické kurzy. Tam samozřejmě také prší, takže propisovačka nepíše na mokrý papír, který se navíc trhá.
Proto s sebou vozívám dva tři školní sešity ve tvrdých deskách a sešité. V žádném případě bloky, protože z nich padají papíry. Když se některý sešit moc promáčí, tak vezmu další, který je suchý. Poznámky si dělám obyčejnou tužkou, protože ta píše i na mokrý papír.
Pokud mám zrovna vyndanou kameru a filmuji, tak tam si mohu krátký komentář i namluvit. Je sice špatně slyšet, protože fouká vítr a podobně, ale pro ty glosy k terénu a na zachycení dojmů to stačí. Nemám žádný diktafon ani nic takového, protože to by asi v těch podmínkách špatně obstálo.
Každý večer, když člověk klesne na lůžko nebo na karimatku, podle toho, kde a jak se nocuje, nastává okamžik, který nazývám „můj deníčku“.
Znovu vytáhnu sešit s poznámkami a to, co jsem si musel jenom zapamatovat nebo na co si ještě dodatečně vzpomenu, si tam dopisuji. Poznamenávám hlavně datum, abych věděl, kdy jsem na konkrétním místě vůbec byl.
Za každý den tak člověk popíše dvě tři stránky v sešitě všelijakými odkazy. Například co fotil, aby se pak v tom množství snímků orientoval. I když digitální fotoaparát zaznamená datum a všechno ostatní, co se toho snímku týká, což je také veliké plus.
To si pak člověk přiveze a doma si všechno ještě v klidu utřídí. Spoustu míst si třeba i opraví, protože zeměpisné názvy, které slyší od vedoucího expedice v jazyce nahuatl, si pochopitelně v tom deníčku zkomolí a pak to dohledává, co to vlastně mělo být.
A tomu všemu dohromady se pak říká dobrodružství poznání. Tentokrát je prožil botanik Miloslav Studnička.
***
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
