Je pochopitelné, že v dobách, kdy se Paroubek rozhodl ovládnout internet, nezbývá starým netovým matadorům než najít pro těžiště svých životů nějaké čistší místo.
Internet býval kdysi nehostinnou pustinou, do níž se vydávaly podivné existence, jež spojovalo několik věcí: schopnost modifikovat vytáčecí string svého modemu tak, aby fungoval na lokální pulzní ústředně, alespoň chabá znalost angličtiny a nekonečná trpělivost, zvlášť ve chvílích, kdy se rozhodli stáhnout si dvanáctikilový gif v šestnácti tónech šedi. Odměnou jim byla hora věcí. A jednou z nejdůležitějších to, že ať se na svých cestách internetem setkají s kýmkoliv, nepošle jim mailem šedesát odkazů na dementní reklamní video, v němž kandidát socdem Jirka Šlégr střílí za zvuků superlaciné kopie soundtracku k filmu Pearl Harbor gól Topolánkovi. Ne proto, že tehdy neexistoval YouTube. Ale proto, že tehdy takoví lidé internet neinfikovali. Nic jim z něj neplynulo, proto ho nechávali být.
Nyní my, popularizátoři internetu (co jsem se kdysi napsal článků o tom, proč naše politické strany nepoužívají internet jako účinný marketingový nástroj!) trpíme za své viny. Dívám se kolem sebe po staré partě a vidím, že na situaci reagují různě. Jedni zakysli a píší stále žlučovitější blogposty o tom, kam se internet řítí. Druzí se noří do vnitřností technologií a publikují nesrozumitelné články o takových hlubinách webu, do nichž se neponoří ani mediální potapěč Steve Lichtag, jehož - bůhví proč - dosud žádná politická strana na kandidátku nedala.
Ale čím dál víc z nás začíná okouzlovat svět, který je offline. Čerstvý a nekonzervovaný, nestreamovaný. Před lety nás internet fascinoval tím, že nám dokázal zprostředkovat jeho odrazy. Znásilňovali jsme čas, prostor i hranice, když jsme se před lety přes dráty dívali na to, co se děje jinde. A zapomínali jsme, jak krásné je jinde být. Přímo při tom. Ujet čtyři sta (?) kilometrů kvůli koncertu Ennia Morriconeho ve Vídni se náhle ukazuje být mnohem sladší, než si za pár minut stáhnout jeho televizní záznam v HD s šestikanálovým zvukem. A z mokré plochy fotbalového stadionu Eden na koncertu Depeche Mode i Topolánek s Dalíkem na tribuně působí jako neškodná zrnka v davu, protože nikde není žádný monitor, který by vám je vyzoomoval a udělal z nich na pár chvil důležitou věc ve vašem životě (a Václav Moravec, motající se v kotli s omluvným výrazem člověka, který má plnou hlavu toho, jak se hudba od jeho poslední návštěvy Porty změnila, vypadá téměř roztomile), film a televize přestávají být cool. Divadla, hospody, plovárny i cesty s turistickým značením, všechno, od čeho teď internet většinu populace odvádí, se poznenáhlu plní bledými obrýlenými bytostmi, které si ještě před deseti lety oblepovaly okna černým papírem, aby se jim neleskl monitor.
Je v tom naděje. Možná jednou přijde čas, v němž se Paroubci, Dalíkové i Obamové už usídlí pouze v internetu. Je přece tak praktický, jedno kliknutí v něm vykoná více marketingové práce než stovky kilometrů ve volebním trucku. Krajina se vyprázdní a budou se v ní potkávat jen osamělí pionýři. Usadí se na pařezy, nejdřív budou chvíli samozřejmě zuřivě flejmovat o nejvhodnějším postupu při zakládání ohně, pak si budou chvíli ohřívat nohy a orálně blogovat historky. A pak, protože to byli vždycky rebelové, určitě některého z nich napadne, jak super by teď bylo na celém světě vypnout proud.
