Byla to jistota, že na vrcholné akci se pere o některou z medailí český desetibojař, v posledních deseti letech navíc vždy o zlato. V Pekingu úchvatná série skončila, Roman Šebrle dokončil dvoudenní olympijské klání „až“ na šesté příčce.
A ve třiatřiceti letech, v nejtěžší atletické disciplíně už světového rekordmana mnoho medailových závodů nečeká.
Vždyť už v Pekingu byl Šebrle ve startovním poli nejstarší.
Nástupce chybí.
„Bude to běh na dlouhou dobu, než se někdo další objeví,“ přiznává Fišer. „Ale věřím, že když se teď Dvořka obul do trénování na plné pecky, že si někoho vychová,“ zmiňuje šéftrenér Tomáše Dvořáka, trojnásobného mistra světa.
Veleúspěšnou éru českého desetiboje odstartoval v roce 1991 Robert Změlík, když na mistrovství světa v Tokiu skončil čtvrtý. A pak už to šlo ráz na ráz. Změlík vyhrál olympiádu v Barceloně v roce 1992, Tomáš Dvořák se stal trojnásobným mistrem světa a Roman Šebrle je olympijský i světový šampion. Díky nim získalo Česko medaili na posledních šesti světových šampionátech a cennější olympijský kov na čtyřech hrách po sobě. Za nimi byli navíc další: Damašek, Poděbradský, Ryba.
Třeba Damašek skončil na OH v Atlantě 1996 šestnáctý, nejhůře z českého tria (Dvořák, Změlík, Damašek) a se součtem bodů 8229 byl jen o 12 bodů horší než nyní Šebrle v Pekingu. A prvních pět výkonů historie drží Šebrle a Dvořák... „To bylo výjimečné, že se to tak sešlo,“ podotýká Fišer. Velkou měrou se na triumfech podílel trenér Zdeněk Váňa, který vedl mimo jiné i Dvořáka a Šebrleho.
„Dá se mluvit o české desetibojařské škole. Váňa převrátil trénink na hlavu, založil ho na sprintech, o jeho přednášku byl před lety ze zahraničí obrovský zájem,“ vzpomíná Fišer.
