Na stole leží nová alba Bruce Springsteena, PJ Harvey nebo Vypsané fiXy. Navzdory opakovanému tísňovému volání vydavatelům zatím nedorazili noví Chinaski ani Lucie Bílá. Napadá mě: Neprovinil jsem se nějak proti centrální distribuci recenzních výlisků?
Jenomže tohle není jediné selhání, které může recenzenta potkat. Z paměti se vynoří historky, jak nějaký šprýmař nabídne k recenzi album své začínající skupiny, přičemž se ve skutečnosti jedná o klenot světové populární hudby, řekněme třeba první desku Pink Floyd. Pozná to ten člověk, který se psaním o hudbě živí? Anebo - a to může být ještě horší - držíte, stejně jako já teď, v ruce desku, která vás odpudí obalem i texty typu: „Doma života si užívám/ Dětský smích je k štěstí klíč/... Každý večer domů pospíchám/ Je to láska - i velká starost/ Obě holky mám moc rád.“ Samozřejmě nelze říci křivé slovo o rodinném štěstí. Ale jde o toto: Album se od lahve vína, z níž stačí doušek, liší tím, že (jakkoliv nepravděpodobně to v citovaném případě vypadá) tvůrce na jediný moment z těch padesáti minut může kdosi nebo cosi osvítit a motyka spustí. A jak si recenzent u posledního soudu zodpoví, že zmožen citovanými verši desku rovnou použil jako podšálek? A to nejhorší nakonec. Nejvíce ponižující obvinění je, že novináři píšou o deskách svých známých a kamarádíčků. Žerty stranou, to by bylo čiré bláznovství. Vždyť jak říká básník Ivan Martin Jirous: Na poklepávání po ramenou by zahynula každá kultura!
O autorovi| Petr Vizina, redaktor LN
