Pokud rozděláte druhou vysokou školu, začnete si klást otázku, čím budete. A kdy. Pokud jste odešli již ze dvou vysokých škol, kde jste mimochodem strávili řádku let, začnou se ty otázky množit a dotírat se zvyšující se intenzitou. Pak vás taky opustí dívka, a protože se v sobě alespoň natolik vyznáte (řekněme, že výběrově právě v tomhle), začnete toho litovat. I těch let předtím.
Musím něco dělat. Opustil jsem třetí vysokou. Mám buňky skoro na všechno, ale máloco mě dokáže zaujmout na dýl. To je moje prokletí. Rozhodl jsem se – a prosím, nesmějte se mi – stát se soukromým detektivem a pátrat například po nevěrách. Někomu připadá toto povolání úsměvné, nebo naopak přepjatě romantické. Za B by bylo v mém případě správně. Ve chvíli, kdy mi po rozchodu aspoň na okamžik nezáleželo na životě, jsem se rozhodl pro povolání, jež by mohlo být nebezpečné. Snil jsem o zatažených roletách, kterými proniká horké červencové slunce. O větráku na psacím stole. O lahvi Jamesona, kterým si budu krátit čas při čekání na klienta. Pokud budete číst dál, seznáte, že zmínka o Jamesonu v tomto případě není reklama. Lidem připadá povolání soukromého detektiva bláhové až neskutečné. Ovšem až do okamžiku, kdy nějakého nezačnou potřebovat. Klienty jsem měl. I úspěchy. Víc bylo ale toho čekání. A pití Jamesona. Konečně mě začalo něco bavit. Pití. Nikdy jsem neměl děti, ale teď, když jsem sahal po flašce, jsem s podivnou sentimentalitou říkal: „Pojď k tátovi.“
Trochu mě z toho zamrazilo. Aniž bych se o to nějak zvlášť snažil, ale logiku to mělo, seznámil jsem se s několika alkoholiky. Ne s těmi abstinujícími. Ti abstinující mají takové varovné úsloví: „Nad alkoholem se nedá vyhrát, ale dá se uhrát remíza.“ Alkoholici, se kterými jsem se vídal já, razili heslo: „Pivo zdržuje.“
A opravdu, pokud chcete po čase zadržet třas, nebo se aspoň rychle opít (to spíš zpočátku), pivem ztrácíte čas. Nebudu vás obtěžovat (a deprimovat) detaily, ale jako v dobách detektiva Marlowa od Raymonda Chandlera to nefunguje. Nevím proč, ale klienti z nějakého důvodu očekávají, že detektiv bude střízlivý. Jinak svoji investici přesměrují jinam. Asi málo čtou, říkal jsem si sarkasticky. Ale možná jsem to myslel vážně, jako mnoho věcí, jež mi dnes připadají neuvěřitelné.
V okamžiku, kdy jsem sledoval jinou osobu, než jsem měl (a věřte nebo ne, neshodovalo se ani pohlaví), jsem se rozhodl, že se půjdu léčit. Léčení byla moje čtvrtá vysoká škola. Dlužno dodat, že nejvýživnější.
Měli jsme terapeutku Elišku, do níž jsem se platonicky zamiloval; snad abych netrhal partu. Když jsme uklízeli kostel, který je součástí areálu, tak jsem utekl na kůr a zahrál jí a všem na varhany. Sonátu Pro Elišku. Bylo to mé jediné vyznání, což je i jediné správné. Prý chodila s jedním vyléčeným alkoholikem. Uvěřila mu a dopadlo to špatně. Víte, my alkoholici se dokážeme tvářit, že nic, velmi dlouho. Je to taková naše kvalifikace. Pak do toho nespadneme naráz, jen se naráz ukáže, že katastrofa je tu. A pak se vracíme pod křídla dobromyslné a krásné Elišky. Naše kajícnost není v tu chvíli hraná. Já se počítám mezi ty dosud vyléčené, kteří se vrátit nemuseli. Ale Elišce aspoň napíšu. Poděkování. Vyznání ne. Vím, jak na tom jsem. Nesmím se přiblížit k lahvi. Jinak se dostanu do stadia nevyhnutelného. Je to něco jako, s dovolením, blížící se orgasmus. Alespoň u nás mužů. Sledujete se zvenčí. Jste někdo jiný, kdo je o krok napřed, a vy nemůžete zasáhnout do toho, co dělá. Možná se budete smát, ale když jdu kolem baru, sotva ho zaznamenám, odvracím zrak. Je to možná opatrnost nemírná, ale kdoví, pro jistotu.
Ještě pár slov o Monice. No, červenám se... Je to jedna z nejpodivnějších věcí, co se mi stala. Je barmanka a – pochopitelně – seznámili jsme se jinde než v baru. V parku. Ale všechno jsem jí o sobě řek’... po čase, i věk. A zdá se bejt v klidu. Bohu za to díky.
A co to bude pro vás, pane redaktore? Sledování manželky? Milenky? Jo jenom si popovídat. Aha. Kolik je...? Tři? Tak poprosím pět set korun.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
O autorovi| podle příběhu Emanuela Kesnera napsal Petr Vydra
