Kauza sledování lokálních politiků (možná) detektivní agenturou současného ministra dopravy nabírá pomalu rysy filmového thrilleru. Vždyť co jiného je soukromý detektiv P., než jiná odrůda Chandlerova detektiva P., když kupuje dětské medvídky a zadumaně je někde v kanceláři kuchá, aby je mohl instalovat s kamerou na zadní sklo nenápadně parkujícího vozu? Co jiného je ohnivá výměna žádostí o omluvu a omluvy mezi premiérem a ministrem než teatrální performance? Vždyť si totéž mohli říct o přestávce vládní schůze přes stůl a nemuseli to dělat hlasitou oklikou přes média.
Klidně bych si dokonce troufl podobný scénář pro hraný film napsat. Začínal by krátce po listopadu ’89 u pohledného mladíka, kterému se přezdívá Mlejn a začíná jako pouliční skořápkář. Padne ale do oka staršímu bohatému homosexuálovi s přezdívkou Souš, který provozuje na pražském Starém Městě restauraci a pak i prodejnu skla. Mlejn se k Soušovi přimkne, dostane i podílnictví, jdou spolu nahoru. Mj. díky Soušově manželce, která do jejich podniků coby průvodkyně cizinců šíbuje celé výpravy. Bylo by to takové hezké i vizuálně, jak se oba muži zamilovaně pusinkují v odlescích tisíců sklíček na křišťálových lustrech a broušených skleničkách. Detektivové, kteří jim provozovnu hlídají, na sebe dělají pokradmu pošklebky. Patří nějakému Bartákovi, který rozjíždí hlídací agenturu.
Jenže nic netrvá věčně. Jednou manželka vtrhne do krámu mimo turnusový rozvrh a to, co uvidí, ji donutí, aby se rozešla s manželem soukromě i obchodně. Zase je hezké odehrát vše uprostřed skla. Když se tříští o podlahu křišťálový lustr, má to i metaforický přesah: konečně se zprůhlednilo něco, co předtím šálilo jak dětský kaleidoskop. Proud zákazníků vyschne, firma jde dolů a vztah mezi oběma muži taktéž. Souše složí mrtvička, Mlejn přesedá na koně zvaného komunální politika. Je dostatečně (po)hledný i (bezo)hledný, aby si získal voliče i spolustraníky, obvod, v němž se stává králem, je proti nějakým prodejnám se sklem o sto levlů výš. Jenže zatímco předtím byla idyla nenarušená, teď ji narušují pitomci, kteří si myslí, že s obecním se kšeftovat nemá. Zvlášť jedna baba, nesnášenlivá, puntičkářská. Tehdy si Mlejn vzpomene na starého dobrého Bartáka. Má přece už daleko větší detektivní agenturu a může dostat větší kšefty, bude-li vstřícný a vyšťouráli na babu nějaké kompro.
Barták vstřícný je. Kšeft je kšeft a politici jsou pro něj stejní lidé jako řidiči autobusů nebo lékaři. Dokonce ani Mlejnovi nic neúčtuje; je vděčný za minulost i za budoucnost. Netuší, že i jeho za pár let podnikání omrzí a vrhne se taky na politiku. Jenže minulost je jako vlečka za kometou: najednou je tu obvinění ze špehování politické konkurence. A Barták nemůže říct to nejlogičtější, co je navíc pravda: Ano, špehovali jsme tu ženskou, protože to pro nás byla zakázka jako každá jiná. Dělal to bohužel jako přátelskou službu a nemá to v účetnictví…
Jen ještě nevím, jak ten můj scénář skončí. Ty filmové končívají tím, že soukromé očko P. zase jednou kuchá dalšího medvídka – a on zničehonic, potvora, exploduje. Anebo si myslíme, že kuchá medvídka, kamera mu nahlédne přes rameno – a hle, on to není medvídek, nýbrž Mlejn. Objednal si to Souš, nebo někdo jiný?
Zato o titulcích mám jasno. Bude tam stát: Jakákoli podobnost s žijícími osobami a reálnými ději je naprosto náhodná.
