Amerika si s evropskými čmeláky dovezla i „čmeláčí mor“. K objasnění života tohoto důležitého a kriticky ohroženého hmyzu významně přispěli žáci jedné anglické venkovské školy.
Čmeláci patří k významným opylovačům jak v přírodě, tak i na polích a loukách obhospodařovaných člověkem. Už více než půlstoletí je ale v nejrůznějších koutech světa patrný ústup tohoto hmyzu. Jako jedni z prvních se začali o své čmeláky strachovat Britové už v 50. letech minulého století. V poslední době dělá rychlý a razantní úbytek čmeláků těžkou hlavu zemědělcům i ochráncům přírody v Severní Americe.
Tým vedený entomologem Sydneyem Cameronem z University of Illinois nyní na stránkách prestižního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences poodhalil roušku tajemství, která příčiny severoamerického vymírání čmeláků obestírala.
Cameron a jeho spolupracovníci potvrdili, že některé druhy čmeláků mizí velmi rychle. Přežívající populace jsou z genetického hlediska „jednobarevné“. Sortiment rozličných variant genů se povážlivě ztenčil. Porovnání s rozšířením vybraných druhů čmeláků na počátku 20. století ukázalo, že z mnoha míst tito významní opylovači zmizeli. Tam, kde přežívají, se stávají v posledních letech stále vzácnější.
Americké čmeláky ničí celá řada nepříznivých vlivů. Prim mezi nimi hraje hmyzomorka Nosema bombi, která se původně v Americe nevyskytovala. Její domovinou je Evropa.
Tento jednobuněčný cizopasník rozvrátí kolonii čmeláků do základů. Nakažené dělnice jsou vyčerpané a nezajistí kolonii dostatek potravy. Čmelákům nestačí síly na vychování nového pokolení. Dospělí čmeláci jsou slabí a neschopní splnit rodičovské povinnosti.
Smrtící kombinace chorob Americkým čmelákům se stala osudnou služba člověku. Čmeláci jsou množeni v umělých chovech a čile se s nimi obchoduje. Často jsou exportováni až na druhý konec světa. Uměle odchovaní čmeláci se používají například pro opylení paprik, rajčat nebo melounů pěstovaných ve sklenících.
Do Ameriky tak byli dováženi i čmeláci z evropských chovů, a s nimi se dostala za Atlantik také hmyzomorka. Parazit nezůstal jen ve sklenících. Pronikl do volné přírody, kde nakazil původní americké druhy čmeláků. Evropský původ cizopasníka potvrdil Cameron se svými spolupracovníky zcela jednoznačně genetickými analýzami. Hmyzomorky jsou na obou stranách Atlantiku prakticky totožné.
Není to zdaleka první rána, kterou američtí opylovači utrpěli. Chovy včel již delší dobu sužuje cizopasný roztoč kleštík zhoubný. Včely jsou napadeny virovými infekcemi a navíc i včelí hmyzomorkou Nosema ceranae. Výsledkem frontálního ataku všech těchto včelích trapičů je masové vymírání včel, známé jako nemoc kolapsu včelstev.
Je pravděpodobné, že čmeláci čelí ve volné přírodě podobně smrtící kombinaci chorob a cizopasníků. Čmeláčí hmyzomorka Nosema bombi mezi nimi sice hraje prim, ale nemusí být osamocena.
Záchrana volně žijících čmeláků představuje naléhavý úkol, jehož řešení nelze odkládat. Američtí čmeláci se pohybují v začarovaném kruhu. Choroba decimuje jejich stavy, a tím klesá genetická různorodost čmeláčích populací. A geneticky „jednobarevné“ populace jsou vůči chorobám mnohem méně odolné, protože se mezi živočichy obtížněji hledají nositelé takových kombinací genů, jež zajistí k chorobě zvýšenou odolnost.
Školáci v roli objevitelů O tom, že život čmeláků zůstává do značné míry neprozkoumaný, svědčí poněkud netradiční publikace v uznávaném vědeckém časopise Biology Letters. Jejími autory nejsou vědci z věhlasných univerzit či vědeckých center, ale školáci z Blackawtonu v anglickém hrabství Devon. K publikaci se propracovali hrou na výzkumníky.
V pozadí nevšedního projektu stojí neurolog Beau Lotto, který si získal v Anglii širokou popularitu založením centra pro popularizaci vědy na University College London. Jeho LottoLab je centrum notně nevšední. Spojuje v sobě veřejný prostor se studiem a laboratoří. Návštěvník se tu o všem přesvědčí vlastními smysly.
Společně s blackawtonskými dětmi ve věku od osmi do deseti let si Lotto položil otázku, zda jsou čmeláci schopni rozlišovat různé barevné vzory. Odpověď hledali experimentem, který provedli v místním kostele.
Děti pod dozorem svého učitele a Lotta nejprve naučily čmeláky hledat potravu na kruhových terčících. Pak sestavily šestnáct barevných terčů do čtvercového pole. Střed terče tvořila čtveřice modrých nebo žlutých terčů. Kolem nich byl „lem“ z dvanácti terčů opačné barvy. Krmítka byla naplněna cukerným roztokem pouze v centrálních čtyřech terčích bez ohledu na jejich barvu.
V dalším pokusu šlo o to, jestli čmeláci pochopí, že je k potravě nepřivede samotná barva terčů. Aby čmeláci našli potravu, museli pochopit abstraktní pojmy „střed“ a „obvod“. Čmeláci to zvládli. Hledali potravu skoro vždycky ve středu pole barevných terčů a bylo jim jedno, jestli byl střed modrý nebo žlutý.
Blackawtonské děti učinily skutečný objev, protože schopnost čmeláků rozeznávat barevné vzory byla doposud neznámá. Lotto školákům vysvětlil, že jako správní vědci musí objev publikovat ve vědeckém časopise, aby se o novém poznatku dozvěděli ostatní badatelé. Tak vznikla publikace v Biology Letters. Beau Lotto ji napsal s vydatnou pomocí dětí. Text obsahuje dětské formulace a věty tak, jak si je Lotto při diskusích s dětmi nahrál.
Studie nazvaná „Blackawtonští čmeláci“ bourá tradiční pojetí vědeckých článků. Schémata namalovaly děti pastelkami. Čísla v tabulkách jsou zapsána dětskou rukou. Literární úvod postrádá obvyklé odkazy na práce jiných vědců. Důvod je prostý. Děti vědecké práce nečtou a ani by jim nerozuměly. I bez toho však dokázaly pod Lottovým vedením formulovat originální vědeckou hypotézu a promyslet metodiku pokusu včetně kontrolních experimentů. Výsledky pokusů školáci nevyhodnotili statistickou analýzou dat, protože jejich školní matematika na takový úkol nestačí. Výsledky pokusů jsou ale tak jednoznačné, že odborník o jejich statistické průkaznosti nezapochybuje. Skeptik si může statistickou průkaznost blackawtonského projektu z publikovaných dat snadno ověřit. Práce je napsána tak, aby jí rozuměli nejen vědci, ale i děti.
„Než jsme udělali tyto experimenty, neměli jsme o čmelácích valné mínění. Netušili jsme, že jsou stejně chytří jako my. Také jsme moc nepřemýšleli o skutečnosti, že bez čmeláků bychom nepřežili, protože čmeláci zajišťují život květin. Proto je tak důležité rozumět čmelákům. Je to taky zábava, protože čmeláky netrénujete každý den. Máme rádi čmeláky. Také věda je fajn zábava, protože můžete dělat věci, které před vámi ještě nikdo nikdy nedělal,“ píší blackawtonští školáci v samém závěru studie.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
