Chtěl jsem, aby se všechno odehrálo v nejvyšším stupni utajení. Nemohl jsem využít žádného ze svých letitých známých. Mohli by mě prozradit. Notáře jsem si proto našel v telefonním seznamu. „Chci uspořádat své majetkové záležitosti,“ řekl jsem mu, „a také sepsat předmanželskou smlouvu.“ Vyjeveně na mě koukal. „Snoubenka se ale musí k podpisu dostavit osobně,“ hlesl. Ať si koupí brejle, snoubenka je tu přece se mnou!
Další problém nastal u zlatníka. Chtěl jsem, aby předělal historický prsten s obrovským briliantem na moderní kus. Nechtěl, kroutil se, má prý nesmírnou uměleckou hodnotu. Jenže Janička má ráda všechno moderní. „Bude to zásnubní prsten a chci, aby ho ta dívka nosila ráda hned, a ne za dvacet let!“ „V Sotheby’s by ho vydražili za miliony,“ říkal. A co má být? Přiřazovat věcem tržní cenu mě nebaví. Mě zajímá ozdobit něžný prsteníček. Ten prsten tlel s dalšími drahocennými brožemi, náhrdelníky a náramky sedmdesát sedm let ve švýcarském trezoru. Jednou jsem ty kamínky musel vysvobodit.
Pochopili by ti pánové, že jsem se zamiloval? A že si chci vzít tu dívku ke svým narozeninám, a tak si dát nejkrásnější dárek? Dneska blázněj všichni. Tak ať mi někdo řekne důvod, proč bych nemohl i já? Tělo mě bolí čím dál víc, do schodů se ploužím, tlak mám vysoký a trochu cukrovku. Mysl mám ale jasnou. A pořád ještě o všem rozhoduji já!
Jaký byl vlastně můj život? Přísná výchova, povinnosti, pravidla, rituály, studium směřující k převzetí firmy. Pradědeček začal s hrnci, otec už řídil strojírenský kolos. Zboží jsme vyváželi do celého světa. Zastavily nás dějiny. Nacisti vzali naší rodině továrnu, bydleli v našich domech. Vše jsme dostali zpátky, ale dlouho jsme se neradovali. Všechno vzali zase komunisti. I ti museli vracet. Já se stal správcem rodového majetku.
Po válce jsem poznal dívku z podobné rodiny. Tři syny jsme vychovali k úctě a povinnostem ke skutečným hodnotám, k rodině a k majetku, tak jak to učili rodiče mě i ženu. Vychovávali jsme je pro budoucnost. Nervi ze dne, co se dá. Neplaš, dnešní lákadla pominou, zítra přijdou nová. Někdy je chleba s máslem maximum, jindy je miliarda málo.
Nejstarší syn v pětapadesáti řekl, že chce být konečně šťastný. Rozvedl se a vzal si třicetiletou. I mladší synové chtěli být „šťastní“. Když se rozvedl a znova oženil poslední syn, moje ctnostná manželka to považovala za hanbu a umřela. Moje nové snachy jsou ve věku mých vnuček, a kdo je pravnouče a minivnouče, v tom se nevyznám. Dlouho jsem se trápil, co jsem udělal špatně, že se mi nepodařilo vychovat své syny k morálce.
V nemocnici jsem poznal Janičku. Nosila mi ráno teploměr, dávala léky. Pak přišla za mnou domů. Tvářila se, že jí nevadí, že můj věk je cítit. Mnoho let jsem se dotýkal jen knih a televizního ovladače, takže se nedivte, že když mě v posteli všelijak překládala, abych měl pohodlí, byl jsem z její vůně úplně omámený. Dotyk sametové kůže mi seslal inspiraci, jak se se vším vypořádám. Moji šedesátníci se těší na moje devadesáté narozeniny. Vědí, že chci vyřešit majetkové záležitosti. Mají dost, ale moc se těší, že konečně budou mít všechno. Když jsem si představil, jak budou koukat, zasmál jsem se a notář polekaně zvedl hlavu.
Synové mají své nové životní štěstí, proto jim ho nebudu kazit majetkem. Holčičky vnučky dostanou pěkné dary, ze kterých jejich rodiny mohou velmi dobře žít. Zlatým hřebem právnického slohového cvičení je ale předmanželská smlouva. Musí být dokonalá. Aby ji nezpochybnilo stádo advokátů, které na Janičku pošlou moji šťastní synové, jejichž mladé manželky najednou nebudou šťastné. Až se synkové dozvědí, že si jejich nyní náhle nemajetný otec vzal ženu mladší než jejich dcery, objednají se na kardiologii. Snad jednou pochopí, že i já chci být konečně šťastný.
Cestou od notáře jsem si i trochu poskočil, jak mi umělé kyčle dovolily. Janička si toho všimla a mile se pousmála.
příběh Antonína Schejbala napsala Věra Kudynová
