Když T. G. Masaryk slavil v březnu 1910 šedesátiny, pronesl jasnozřivá slova: „To hlavní teprve přijde.“ Nelson Mandela mohl říci totéž dokonce při svých sedmdesátinách. Slavil je v červenci 1988 ve vězení jihoafrického režimu apartheidu, kde právě zahájil šestadvacátý rok svého doživotního trestu, ale už za rok a půl „to hlavní“ opravdu přišlo.
Nelson Mandela se stal světovou celebritou, symbolem demokratické Jižní Afriky a její „duhové“, rozuměj nadrasové, společnosti po pádu apartheidu, sociálněinženýrského systému odděleného vývoje ras. Do centra pozornosti ho vynesla táž historická vlna, která smetla komunismus. Když v únoru 1990 Mandela vězení opouštěl coby nesporný příští lídr Jižní Afriky, Václav Havel začínal teprve sedmý týden svého prezidentování na Pražském hradě, kam dospěl rovněž jako bývalý vězeň režimu.
Klišé, že Mandela je jihoafrickým Havlem, tedy ani nemohlo nevzniknout. Ale i když je úkolem novin klišé spíše bořit, v tomto případě mu dejme za pravdu. Slaví-li někdo devadesátiny, jen těžko nás může překvapit nějakým názorovým obratem. A srovnáváme-li Nelsona Mandelu a výsledky jeho země s ostatními transformačními společnostmi – nejenom postkomunistickými – ve světě, můžeme mu bez velkých výhrad blahopřát.
Oppenheimer jako Čalfa Jižní Afrika bilancuje už patnáct let od formálního konce apartheidu a deset let od Mandelova odchodu z úřadu prezidenta. Potýká se s velkými problémy, k nimž patří kriminalita, epidemie AIDS, majetkové rozdíly i vztah k zahraničním dělníkům zejména ze sousedního Zimbabwe. Ale srovnáme-li to vše s hrozbou „nejtěžší předpokládané nehody“, jak říkají jaderní energetici, prostě s potenciálem průšvihů, kterým čelily transformační země, nevychází z toho špatně.
Jižní Afriku vážně neohrozily ani války, ani domácí převraty či armádní puče, ani terorismus, ani separatismus, ani drastické krize hospodářské či měnové. Mandelova zásluha spočívá v tom, že tamní pestrou i skupinovými zájmy rozdělenou společnost dokázal v mezích možností udržet jako politický národ. Zní to možná banálně, ale podívámeli se, jak ještě před patnácti lety psaly noviny o jihoafrických scénářích ve stylu bývalého Sovětského svazu či Jugoslávie, o hrozbách zuluského separatismu (strana Inkatha), hospodářsky smrtícího úniku mozků, vyvlastňování a sociálních experimentů, dnešní realita vyznívá spíše jako „mírný pokrok v mezích zákona“, tedy zákona vítězů.
Lze říci, že Mandela tu naplnil i evropské klišé, pravící, že euroskeptik, který se dostane k moci, začne hájit Evropskou unii a že dosud žádný bývalý pacifista ve vládě nevystoupil z NATO. Stejně jako antikomunističtí radikálové u nás tvrdí, že Havel šel až příliš na ruku komunistům, propagoval smířlivost k dosavadním nepřátelům a kamarádil se s Mariánem Čalfou, radikálové Afrického národního kongresu tvrdí (ANC), že Mandela šel až příliš na ruku dosavadním bílým uzurpátorům.
Ano, Mandela se navzdory sedmadvacetiletému vězení projevil jako realista, který poznal, co jeho země může ztratit, jako euroskeptik, který se ujme vlády v členské zemi EU, jako pacifista Javier Solana v čele NATO. Na svobodě – jako lídr společnosti v přechodu i jako prezident – zapomněl na populistické řeči vlastní strany slibující černým voličům mercedesy, které si až dosud jen prohlíželi, a voličkám vily, ve kterých dosud pracovaly jako služky. Mandela se postavil proti vyvlastňování majetku bílých, odmítl scénář, jehož důsledky dnes vidíme v Zimbabwe. A na tuhle velkorysost jsme dávali deset randů měsíčně pro ANC ze svých mizerných platů? Tak zněl hlas radikálů z vlastního tábora, ale Mandela to ustál.
Svého Čalfu našel v „diamantovém králi“. Harry Oppenheimer, šéf těžební společnosti De Beers, se nestal jeho partnerem náhodou. Navzdory klišé totiž apartheid nevadil jen utlačovaným černochům, ale i velkému byznysu. Podmínky, kdy místa hornických předáků byla vyhrazena jen pro bílé, vedly k jejich přeplácení a deformaci pracovního trhu, takže Oppenheimer požadoval ukončit apartheid už v roce 1979. Též firma Shell na svých pracovištích zrušila oddělení ras a po partyzánsku školila černé manažery.
Uvidíme při fotbale Mandelovu smířlivost – zvláště ve srovnání s jeho nástupcem v úřadě prezidenta Thabo Mbekim – dobře vystihl žurnalista Thomas O’Dwyer: „Mandela je duhový válečník – snad vůbec jediný rasově nerozlišující člověk v Africe. Mbeki je za prvé, za druhé i za třetí černý Afričan.“ Skutečností je, že pozitivní diskriminaci (affirmative action) zahájila Jižní Afrika až za Mbekiho, a to jako světový unikát – coby pozitivní diskriminaci černošské většiny.
Své definitivní vysvědčení dostane Mandela za dva roky, až světový šampionát v kopané učiní z Jižní Afriky středobod vesmíru. Poprvé ve svých dějinách se tato země stane cílem statisíců turistů a fanoušků, kteří tak uvidí Mandelův odkaz na vlastní oči. Zatím je těžké říci, zda mezi jejich dojmy převáží kouzlo duhové společnosti, nebo memento kriminality.
***
Nelson Rolihlahla Mandela
Narodil se 18. 7. 1918 na venkově, vystudoval práva a stal se lídrem Kopí národa, ozbrojené složky ANC. V roce 1962 je zatčen, poté za sabotáž a velezradu odsouzen na doživotí. V únoru 1990 je propuštěn, v roce 1993 získává Nobelovu cenu míru a v letech 1994–1999 je prezidentem Jižní Afriky. Od té doby působí jako živý pomník a arbitr veřejné debaty.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
