A přece se tu něčeho nedostává. Spíše než na Eliotovu Pustou zemi, k níž odkazuje titul, si vzpomeneme na lékaře Josefa Thomayera, který si před sto lety lyrickým jazykem své doby zapisoval podobná melancholická pozorování. Jeho knihy byly přijímány jako kultivovaný, ale málo zajímavý obraz českého venkova. Sádlo a Thomayer, oba přírodovědci, postupují podobně: lyričnost svého vidění odvozují z fragmentárnosti zápisků. Opírají se o preciznost neosobního pohledu, korektnost a pozorovatelskou distanci. Nemyslí na to, že lyrika klade právě opačný nárok: že předpokládá osobní nasazení a účast, bytí „ve“ věcech. Pobyt na poušti z nás ještě nečiní proroky; jen hledáme-li a voláme, máme naději.
Jinak pouze bezděky odkrýváme svou vlastní poušť. Jiří Sádlo ruší časovou následnost, čtvrt roku vynechává. „Letní deník“ v knize chybí. To je také jediný způsob, jak vytvořit obraz „prázdné“ země: opomenout, že oněch devíti měsíců ošklivosti, trpného čekání a pobolívání je třeba k tomu, aby země jako materie mohla rodit.
Prázdná země.
Listopadová část roku
Jiří Sádlo V edici Česká slova vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2007. 88 stran.
