Už dlouho německou politikou neotřáslo něco tak silně jako pondělní nečekaná demise spolkového prezidenta Horsta Köhlera. Překvapením byla nejenom pro veřejnost, ale i pro kancléřku Angelu Merkelovou, jež se údajně o prezidentově záměru dozvěděla o pouhé dvě hodiny dříve než zbytek země. Byla to právě Merkelová, která před šesti lety ještě jako šéfka německé opozice prosadila spolu s liberály Köhlera do čela země. Jejím spoluobčanům to mělo tenkrát signalizovat, že obě strany jsou schopny dohodnout se na společném postupu a mají vůli společně vládnout.
Je proto skoro symbolické, že Köhler odešel z čela státu zrovna v době, kdy koalice křesťanských demokratů a liberálů prochází snad největší krizí od volebního vítězství loni na podzim, voliči se od ní odvracejí a stále častěji pochybují, jestli je kancléřka Merkelová schopna řídit Německo.
Zástupné důvody?
Proto nepřekvapí, že se hned objevily domněnky, proč Köhler odstoupil zrovna teď a jestli důvody, jež ve svém abdikačním prohlášení uvedl, a sice, že necítil dostatečný respekt před úřadem hlavy státu, nebyly pouze zástupné. Může jedno nešťastné interview po návštěvě vojáků v Afghánistánu, z něhož mohl vzniknout dojem, že prezident Köhler připouští nasazení vojáků Bundeswehru v zahraničí s cílem chránit německé hospodářské zájmy, být hlavním důvodem pro okamžitou abdikaci hlavy státu?
Jistá bezradnost byla cítit i z komentářů německých médií. Ty první, které se objevily bezprostředně po Köhlerově rezignaci, byly pod dojmem prvotního šoku relativně zdrženlivé. Objevovaly se v nich otázky, jestli měl, či neměl Köhler dostatečnou podporu vládních politiků, především kancléřky Merkelové a liberálního ministra zahraničí Westerwelleho. Avšak následující den již média výrazně přitvrdila, když v souvislosti s prezidentovým rozhodnutím hovořila o „úprku“, či vzhledem k současným problémům evropské i německé politiky dokonce otevřeně jako o „dezerci“ (v němčině „Fahnenflucht“).
A mnozí si také vybavili všeobecné překvapení, když se před šesti lety objevil jako prezidentský kandidát právě Köhler. Pravicové strany CDU/CSU a FDP tenkrát disponovaly ve sboru prezidentských volitelů, tzv. Spolkovém shromáždění, pohodlnou většinou, která by dokázala vynést do nejvyššího úřadu v zemi téměř jakoukoli „těžkou váhu“ německé politiky. Mluvilo se tenkrát o bavorském premiérovi Edmundu Stoiberovi nebo dlouholetém předsedovi křesťanskodemokratických poslanců Wolfgangu Schäublem či liberálovi Wolfgangu Gerhardtovi.
Prezident „Horst Kdo???“ Ale volba nakonec padla na neznámého ředitele Mezinárodního měnového fondu Horsta Köhlera, což okomentoval německý bulvár titulkem „Horst Kdo???“. Později na něj ale novináři svůj názor změnili. Zejména s příchodem globální ekonomické krize před dvěma lety prokázal ekonom Köhler leccos ze své erudice. Nebál se ostře kritizovat globální spekulanty a neprůhledné investiční fondy nazvat „monstry“. Za to mu Němci tleskali a prezident Köhler lámal rekordy v žebříčcích popularity. A zdálo se, že tak jako každý z jeho osmi předchůdců, našel i Köhler své téma, v jehož znamení se bude odvíjet prezidentovo působení v čele Německa.
Ačkoli německá ústava nedává spolkovému prezidentovi žádné výrazné pravomoci, bylo dosud určitou tradicí, že každý prezident pojal nejvyšší úřad v zemi trochu jinak, čímž ho většinou obohatil o nový rozměr: první západoněmecký prezident, liberál Theodor Heuss, ztělesňoval pro mnoho Němců v prvních letech po válce „otcovskou postavu“, jeho nástupce Heinrich Lübke (CDU) přišel už v padesátých letech s tématem ochrany životního prostředí. Sociální demokrat Gustav Heinemann zase odmítal jakoukoli okázalost plynoucí z titulu funkce. Další prezidenti, liberál Walter Scheel a křesťanský demokrat Karl Carstens, strávili hodně času na cestách po Německu, čímž vytvořili model prezidentů schopných a ochotných sdílet každodenní starosti běžných lidí. A konečně Richard von Weizsäcker (CDU), Roman Herzog (CDU) a sociální demokrat Johannes Rau se zase stali během působení v prezidentském úřadě důležitými morálními autoritami, které se vyjadřovaly například k otázkám nacistické minulosti Německa (von Weizsäcker), nezbytným reformám sociálního státu (Herzog), případně zvedly hlas proti projevům xenofobie a za lepší integraci cizinců do většinové společnosti (Rau).
Konec nepolitických politiků Když byl Köhler loni v květnu potvrzen v čele země na dalších pět let, nic nenasvědčovalo tomu, že v úřadě vydrží skoro na den přesně pouze rok. Znalci jeho osobnosti, jako třeba autor Köhlerova životopisu politolog Gerd Langguth, se nicméně domnívají, že někdy v době, kdy končilo jeho první funkční období, se mělo poprvé projevit určité odcizení mezi prezidentem Köhlerem a kancléřkou Merkelovou. Köhler, který je prý svým založením spíš plachý člověk, se se svou rolí ani po pěti letech úplně nesžil a údajně dlouho váhal, jestli se má ucházet o druhé funkční období. Očekával, že ho kancléřka v dostatečném předstihu veřejně znovu navrhne, a proto nechtěl působit jako někdo, kdo si sám řekne o pokračování politické kariéry.
Nicméně Merkelová se ve věci příštích voleb hlavy státu dlouho nevyjadřovala, což se údajně Köhlera dotklo. Svou roli mohla hrát i skutečnost, že kancléřka, která vedla v letech 2005–2009 velkou koalici se sociálními demokraty, sama často vystupovala nikoli jako šéfka vlády, ale jako „prezidentka“ stojící nad stranami, která se snaží na veřejnosti mírnit jejich vzájemné konflikty.
Proti takovéto konkurenci bylo nemožné se prosadit, tím spíš, že Köhler za sebou neměl žádnou klasickou politickou kariéru. Přestože byl mnoho let státním tajemníkem na ministerstvu financí, stál ve skutečnosti mimo běžný politický život s jeho systémem neformálních sítí a kontaktů, založených na dlouholetých známostech, často už ze studijních let, případně na mravenčí vnitrostranické práci. To zřejmě muselo dříve nebo později vést ke konfliktům s reálným politickým životem země, jehož hlavními aktéry jsou právě politické strany. Že ovšem spolkový prezident kvůli tomu ze dne na den odstoupí, nemohl nikdo tušit.
Jedno je ale jisté. Experiment s hlavou státu, která nepochází ze světa politiky, se nebude v Německu hodně dlouho opakovat.
***
Horst Köhler, který je prý svým založením spíš plachý člověk, se se svou rolí ani po pěti letech úplně nesžil a údajně dlouho váhal, jestli se má ucházet o druhé funkční období
O autorovi| ROBERT SCHUSTER šéfredaktor Mezinárodní politiky
