Dávný výrok o občanských svobodách říká: „V Anglii je dovoleno vše, co není zakázáno. V Německu je zakázáno vše, co není dovoleno. Ve Francii je dovoleno i to, co je zakázáno. A v Rusku je zakázáno i to, co je dovoleno.“ Alexandr Lukašenko, zvolený už počtvrté běloruským prezidentem, ve svém programu píše: „Zavedeme zásadu, že dovoleno je vše, co není přímo zakázáno.“ Dejme tomu, že opravdu chce zemi posunout od Ruska k Anglii. Jak si potom ale vysvětlit, že policie po volbách stovky lidí zmlátila a zatkla, včetně sedmi z devíti prezidentských kandidátů?
Lukašenko si užívá své suverenity, neomezované ani Ruskem, ani Západem. Prý pro něj hlasovalo 80 procent voličů při devadesátiprocentní účasti. A upřímně, i kdyby ta čísla byla nadsazena o polovinu, na výsledku by to nezměnilo v zásadě nic. Donedávna jsme si mysleli, že EU politickým tlakem na Bělorusko pomůže tamní opozici k vítězství, ale teď vidíme, že nepomůže. Lukašenko by vyhrál, i kdyby se volilo podle vzorných pravidel Západu. Ano, je dovoleno vše, co není zakázáno, ale o tom, co je zakázáno, rozhoduje Lukašenko.
Lukašenkovi se daří nevídaná věc. V nezávislém Bělorusku potlačil vše autenticky běloruské, leč země prosperuje a bohatne. Z vysílače v Bělorusku komunikuje Moskva se svými ponorkami. Z Běloruska míří ruský protiraketový radar na Evropu (pamatujete obavy, aby americký radar nemířil z Brd na Rusko?). A Lukašenko, s pompou vítěze demokratických voleb, říká na adresu opozičníků: „Přátelé, klidně si běžte na náměstí a do ulic, ale naši zemi nezískáte. Nedovolíme, abyste ji zničili.“ Už to není příběh o padouchovi, kterého stačí porazit ve volbách. Ale jak tedy vlivu populárního diktátora čelit? Na tuhle otázku zatím EU odpověď nenašla.
