V pátek 8. října měl v Praze sir Charles Mackerras dirigovat galakoncert u příležitosti svých pětaosmdesátin, které by oslavil 17. listopadu. Když 14. července zemřel, nebylo snadné rozhodnout, jak s koncertem naložit, a nebyl daleko od úplného zrušení. Spásný nápad nabídnout ho siru Johnu Eliotovi Gardinerovi a také to, že vytížený britský dirigent nabídku na poslední chvíli přijal, si zaslouží nejvyšší uznání.
Díky Gardinerovi se mohl koncert uskutečnit v atmosféře, která byla důstojná a místy velmi emotivní. Původně avizovaný program byl obměněn, ale pomyslná velká pětka českých skladatelů zůstala: Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, Martinů. Gardiner částečně zopakoval díla, která hrál s Českou filharmonií na BBC Proms – Dvořákův Karneval a Martinů Šestou symfonii (zatímco Mackerras chtěl původně hrát Dvořákovu předehru V přírodě a Martinů Dvojkoncert). Ze Sukova díla zazněla Pohádka, místo původně plánované věty z Asraela. Neměli bychom zapomenout, že právě smuteční symfonie Asrael byla posledním velkým symfonickým programem, který před několika lety s Českou filharmonií Mackerras nastudoval – úplně posledním pak byly Martinů Tři fragmenty z Julietty a Dvořákův Holoubek. Z původního programu zůstala Smetanova Šárka a zejména dojemně symbolický závěr z Janáčkovy Bystroušky.
Možná spoléháme příliš Začátek s Karnevalem a Šárkou byl všechno jiné než smuteční, ale to asi nevadí. V krátkém moderovaném rozhovoru pak Gardiner zavzpomínal na Mackerrase, zejména na jeho velkorysost a kolegialitu, „dirigenti se k sobě obvykle nechovají moc přátelsky, Charles byl výjimkou...“
Za orchestr promluvil první violista Jaroslav Pondělíček a řekl pozoruhodnou věc, „jeho návraty jsme vnímali s určitou samozřejmostí, možná příliš, a teď máme pocit dluhu. Děkujeme za vše, sire Charlesi.“ Vzácná slova, kéž by takové naladění ve vztahu k lidem, kteří do tohoto orchestru mnoho vložili, vládlo v České filharmonii i jindy. V každém případě byl Mackerras posledním evropsky významným žákem Václava Talicha a poslední takto živou spojnicí s jeho odkazem. Řada skladeb z české hudby je dnes tak slavná, že o ně svět pečuje i bez nás. Bohužel na to doma všichni spoléháme příliš. Mackerrasova celoživotní práce zůstává i pro nás nenaplněnou výzvou.
Gardinerův vztah k české hudbě je srdečný a umělecky poctivý, i když by bylo mylné si koncert vykládat jako nějaké převzetí štafety. Mnoho věcí v českém repertoáru cítí jinak, a některé možná necítí vůbec. Například Karneval a svým způsobem i Šárku hraje Gardiner s přehnaně virtuózní operetní lehkostí. Také Martinů symfonii vede rychle k efektu orchestrálního tutti, takže lyrické a euforické dílo zní v jeho podání poněkud monstrózně. Orchestr ovšem vede k preciznosti, má jeho respekt a důvěru – a sám ho má upřímně rád, aniž by hráče pořád dokola okázale vychvaloval. To všechno je v dnešní situaci cennější než fakt, že mu jemná poezie Pohádky Josefa Suka zůstává cizí, byť o ní od přítele Charlese určitě slyšel. Kéž by zvuk našich orchestrů byl sám o sobě takový, aby slavným hostujícím dirigentům napověděl ještě víc. Třeba by sem jezdili mnohem raději.
O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor ČRo 3
