Jak si pečlivější čtenáři možná již všimli, dostal se pan ministr životního prostředí Drobil do jistých problémů. Předpokládám, že to nese trochu úkorně, nakonec i pan premiér o něm řekl, že to je slušný člověk. Pozoruhodné, legrační, nebo já vlastně nevím, jaké je, že
tomu jistým způsobem věřím, nebo přesněji – věřím tomu, že je pan Drobil o své slušnosti přesvědčen, dokonce věřím i tomu, že stejné přesvědčení chová i Drobilův poradce pan Knetig, který podle MF DNES na záznamu mluví o vytváření černého fondu, jenž by měl ministrovi napomoci v dalším kariérním růstu. Na zveřejněných nahrávkách, přepisech, ukázkách totiž oba vystupují ne snad se zdrženlivostí, ale fatalisticky, možná alibisticky. Pana Michálka, který rozhovory nahrával, neúkolují, aby udělal něco, co oni sami chtějí, ale co se udělat tak nějak musí, anžto to vyžadují pravidla světa, v němž se ti lidé pohybují. A podle těch pravidel je třeba udělat takovou drobnější lumpárnu a jistě, zrovna šťastní z toho nejsme, pamatujme ale na vyšší dobro. „Já jsem z toho fakt jako celkově smutnej, z toho, co se děje...“ řekl Knetig Michálkovi podle iDNES.
Ve slovech poradce odstupujícího ministra je dokonce znát jakási ambice všeobecnou zlodějnu jaksi kultivovat, učinit lepší. „Já jenom v zásadě to, co vnímám, že v rámci politiky je tý špíny strašný množství, ale strašný. A to, co jsem zažil v Lesích vedle Pavla (Drobila), kde se fakt jako by ale opravdu to byly krádeže za bílýho dne. Člověk, když udělá aspoň něco, tak významně pomůže.“ V těch slovech jako kdyby mluvčí neuměle předestíral jakési evoluční pojímání nápravy politiky. Postupně změnit stav, kdy je špíny „strašný množství“ a dějí se „loupeže za bílýho dne“, jaksi anarchicky a kořist je používána k bůhvíčemu, se zavede „systém“. Ten pak zaručí, aby pokoutně sehnané finance šly tam, kam jít mají. A kromě toho shánění peněz pro partajní aparát, člověk ještě stihne udělat „něco dobrýho“, „významně pomoct“, což by jiní – ti skutečně oškliví loupežníci – neudělali.
Vlastně ta zaznamenaná argumentace pana Knetiga dost připomíná sebezpytné promluvy lidí, kteří vstupovali v době normalizace do strany, aby si udrželi nějakou pozici nebo aby povýšili: Vím, že to je odporný spolek, ale jít tam musím, protože tak budu moci ledacos zachránit, a když tam nepůjdu já, přijdou jiní, daleko horší než já... Kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Nebo tak něco.
Těžko rozsoudit, jestli jde v případě těch nahraných hodnostářů o projevy jaksi upřímné nebo o nějakou habaďůru, kterou hrají na partnera v rozhovoru i na sebe samotné (odbornější výraz by byl racionalizace). A možná je to taky úplně jedno. I z těch váhajících straníků nakonec často vyrostly spolehlivé součástky režimu, omleté a obroušené normalizačním provozem. Před spaním se ale pořád utěšovaly pohádkou, jak pomáhají dobrému a rozkládají zlý systém zevnitř.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
