Během dvanácti let své činnosti se The Dillinger Escape Plan striktně drží stanoveného plánu, který představili na eponymním EP. Myšlenka je jediná: systematicky bortit žánrové hranice. První album Calculating Infinity (1999, Relapse Records) vynikalo kombinací jazzových motivů s rockovým feelingem a matematickou přesností. Neskutečně živelná vystoupení prokládaná pliváním ohně a častou destrukcí nástrojů rafinovaně podpořila pověst opravdu kontroverzní kapely. Těchto specifik si všiml nekorunovaný král hudebních obskurností a majitel labelu Ipecac Records Mike Patton (Tomahawk, Fantomas, Faith no More, Peeping Tom atd.). Nejprve si The Dillinger Escape Plan pozval jako předskokana pro turné s Mr. Bungle a následně využil krátkodobé pauzy, kdy kapela hledala náhradu za svého zpěváka Dimitrie Minakakise, během níž společně natočili minialbum Irony Is a Dead Scene (2002, Epitaph Records). Čtyřskladbová spolupráce zakončená schizofrenní předělávkou obdobného originálu Come to Daddy od elektronického kreativce Aphexe Twina vynikla kombinováním již dříve představených momentů s Pattonovými oblíbenými hlasovými a zvukovými výstřelky, které později dotáhl na vrchol v projektu Fantomas.
Bohatší o cenné zkušenosti a s novým členem za mikrofonem (Greg Puciato) se vrhli do tvorby nového materiálu. Ten zformulovali na albu Miss Machine (2004, Relapse Records). Respekt vzbuzující svalovec Puciato vnesl do zpěvu správně nastavenou míru útočnosti, kterou ochotně doplnila i nástrojová sekce a TDEP se tak předvedli s novým pojetím hudebního extremismu. Dvakrát zde také kapela zaexperimentovala ve snaze vytvořit klidnější a pro veřejnost čitelnější skladbu (Setting Fire to Sleeping Giants, Unretrofied), ani v jednom případě však nešlo o hit, který by vyvolal výraznější pozornost audiovizuálních médií.
Koncem minulého roku vyšlo poslední album Ire Works (2007, Relapse Records), kterému předcházelo několik změn v členském obsazení. Bubeník Chris Pennie se rozhodl stát stálým členem progresivních rockerů Coheed and Cambia, Brian Benoit musel kvůli přetrvávajícím problémům s nervy v levé ruce opustit post kytaristy. TDEP našli náhradu v perkusistovi Gilovi Sharoneovi a Benoita následně nahradil Jeff Tuttle, přestože se na natáčení materiálu nepodílel a zapojil se až do koncertní části.
Hudba Ire Works důmyslně pokračuje z bodu, kde skončila tvorba předešlá. Osvojené pasáže, které jsou nyní již často označovány za „dillingerovské riffy“, proplétají celé album. Rychlost a matematická preciznost skladeb zůstává na úrovni předešlé. Posun tentokrát představuje častá implementace elektronických prvků. Zvukové obohacení a nové možnosti podnítily vznik několika melodicky velmi zdařilých chvilek (Black Bubblegum, Mouth of Ghosts), kde Greg Puciato rozšiřuje paletu svého hlasového rejstříku. Opomenout nelze hostování Brenta Hindse, kytaristy a zpěváka kapely Mastodon na skladbě Horse Hunter, přestože kromě marketingového lákadla pozbývá tento čin větší smysluplnosti.
Zajímavou koncepční proměnou je umístění instrumentálních meziskladeb When Acting as a Particle a When Acting as a Wave. TDEP jimi posilují návaznost a skrytý příběh alba. Tedy aspekt, jímž se dosud výrazněji nezabývali. Možná tak poukazují na další cestu, kterou se hodlají ve svém hudebním bádání vydat. V tuto chvíli jsou jisté pouze dvě věci. Následující album přinese pokračování konfrontace se světem elektronických zvuků a nevyjde v mateřském vydavatelství Relapse Records.
John H. Dillinger
(22. 6. 1903-22. 7. 1934) Obávaný americký bankovní lupič, který byl pro své činy ve 30. letech prohlášen za „veřejného nepřítele státu číslo 1“. Všechny loupeže velmi pečlivě plánoval a vnášel do nich nové prvky, kterými přiváděl policii k nepříčetnosti. Pověstí sympatického gangstera a osobitým vystupováním mátl veřejnost, která měla pro jeho činy pochopení. Na jeho dopadení byla vypsána odměna 10 000 dolarů, která se mu stala osudnou. Dillinger byl zastřelen agenty FBI nedaleko chicagského Biograph Theater. Dodnes existuje v Americe spolek jeho příznivců.
