* LN Čím to, že téměř po století od Kafkovy smrti není tato problematika vyřešená?
Kafka zemřel v roce 1924 a jeho dílo i život zůstávají opředené zvláštním mytickým tajemstvím. Jeho souputníci třeba potvrzují, že byl člověk velice veselý a společenský, jenž se nezříkal žen ani požívání alkoholu. Určitě nebyl prudérní a představa chvějící se tajemné bytosti bloudící temným labyrintem Prahy je hodně pochybená. Byl právník a dost slušně vydělával v Městské úrazové pojišťovně, a když člověk vidí jeho různé technické vynálezy, které zlepšovaly bezpečnost práce, nestačí se divit.
* LN Svou roli v tomto směru sehrál Max Brod. Jak to bylo od počátku s autorskými právy ke Kafkově dílu?
Jistě, právě on se výraznou měrou podílel na vytvoření tajemné aureoly kolem něj. Ve svém životopise Franze Kafky a v dalších článcích ho tak líčil, a tím také vlastně vykládal jeho dílo. To však není z mé hlavy, ve své skvělé eseji Kastrující stín svatého Garty to popsal Milan Kundera. Ale zpět k vypořádání Kafkova dědictví. Jeho poslední partnerkou byla Dora Diamantová, kterou si chtěl na smrtelném loži vzít. Jenže v době jeho smrti byli na světě oba jeho rodiče. Kafkova matka mimochodem zapřísahala Maxe Broda, aby Franzovy rukopisy neničil, jak si její syn přál. Max je převzal, nezničil a již před druhou světovou válkou mnohé vyšly. Utekl z Prahy před nacisty posledním nočním vlakem před okupací, dožil se vysokého věku a zemřel v prosinci roku 1968! A všichni měli za to, že jako editor Kafkova díla a vydavatel spravuje i jeho autorská práva. Ta podle nového zákona, který stanoví sedmdesát let ochrany, měla skončit až v roce 1994. A kromě toho některé státy tuto dobu trvání práv převzaly již dřív než Česká republika.
* LN Aplikoval se tento zákon, který prodloužil dobu z padesáti na sedmdesát let, i zpětně?
Evropské státy uplatňovaly dva odlišné modely, což je dobře vidět na příkladu Česka a Slovenska. K prodloužení doby ochrany došlo u nás k 1. 12. 2000, na Slovensku o tři roky dříve. My jsme zvolili složitější koncepci – v případě, že u některého díla skončila padesátiletá lhůta ochrany, ale ještě v okamžiku nastartování nového zákona neuplynulo sedmdesát let, autor se znovu chránil. Typický případ – Karel Čapek, jenž zemřel v r. 1938. Tento model ale má v praxi řadu složitých nuancí, zatímco na Slovensku platilo, že kde ochranná lhůta skončila, tam už znovu běžet nezačala. Čili slovenská úprava se vztahovala i na díla autorů chráněných v jiných státech. Toho využívali podvodníci, kteří tvrdili, že třeba Čapka vydali na Slovensku, a pak výtisky převezli k nám. Dvojí řešení platilo i u Kafky – v některých zemích jeho ochrana platila do roku 1974 a už znovu prodloužena nebyla, jinde běžela až do roku 1994. A ještě je tu jeden aspekt, který se uplatňuje v některých evropských státech. Dobu sedmdesáti let prodlužují u autorů, jejichž díla nemohla být po určitou dobu exploatována. To se týká židovských spisovatelů, ale i dalších proskribovaných jinými totalitními režimy.
* LN Zpátky k Brodovi, on tedy nedisponoval ani částí autorských práv ke Kafkově dílu?
Max Brod s Kafkou nebyl v žádném příbuzenském vztahu a Kafka nesepsal testament, pouze vyslovoval určitá přání ve svých dopisech. Brod tedy nikdy nemohl autorská práva k jeho dílu nabýt. To o všem neznamená, že by v tomto směru něco nevlastnil – vlastnil Kafkovy rukopisy. Zvláštnost vypořádání Kafkových autorských práv spočívá v tom, že čtrnáct dní po jeho smrti se dohodli rodiče a tři Kafkovy sestry (všechny zahynuly v koncentračních táborech), že pětapadesát procent všeho včetně autorských práv obdrží rodiče a pětačtyřicet procent Dora Diamantová. Absurdní je, že Kafka žádný majetek neměl, jen dluhy. A tak došlo k tomu, že v poválečných letech až do konce ochrany vykonávaly autorská práva děti Kafkových tří sester. K tomu jsem dokonce našel v DILIA doklad. Zajímavé je, že oněch pětačtyřicet procent Dory Diamantové se úplně ztratilo a nikdo neví kam. Někteří badatelé ale tvrdí, že žádná procenta nikdy nedostala. Zemřela až v roce 1952 a měla jedinou dceru Marianne Laskovou, která žila až do roku 1982. Dora ani její dcera autorská práva v onom podílu nevykonávaly, což dosvědčuje záznam z jednání v DILIA z roku 1964, kde souhlas k vydání Dopisů Mileně dávali už jen potomci Kafkových sester.
* LN Co tedy dnes u Kafkova díla ještě funguje z hlediska autorskoprávní ochrany?
Zůstávají dvě práva – na uvedení autorství a druhé, polozapomenuté, aby dílo nebylo užíváno způsobem, který by snižoval jeho hodnotu. A toho se mohou domáhat i osoby blízké, které s autorem nejsou v pokrevním svazku. Zatím jsem ale za sedm let nezažil, že by toto právo bylo uplatněno. Před mým nástupem však proběhla kauza s muzikálem Rusalka, kdy jej chtěla zakázat Dvořákova společnost. Škoda, že se do toho nešlo, bylo by zajímavé sledovat rozhodnutí soudu. Ustanovení je totiž nešťastně zformulováno. Jestliže se dílo může užívat jen způsobem, který nesnižuje jeho hodnotu, tak limitním faktorem je, co obnáší jeho hodnota. Jaká je tedy hodnota Rusalky? Melodie, příběh...? Bernská úmluva o autorských právech hovoří o znetvoření a zkomolení, což je jistě přesnější. Znetvořením ovšem není to, co se na divadle děje běžně – že se dílo vyloží groteskním či karikujícím způsobem.
* LN Jak moc bývají dědicové autorských práv rigidní?
Spočívá to v míře toho, co chtějí či nechtějí povolit. Příklad za všechny – jeden český dramatik chtěl zdramatizovat kapitolu Joyceova Odyssea. DILIA se obrátila na autorova vnuka, který žije ve Francii. Napsal nám krásný dopis, který jsem si schoval. A v něm se pekelně rozčílil. Napsal: Jak si vůbec dovolujete ptát se, když víte, že můj dědeček to psal jako román? Proč by se tedy měl hrát na divadle? A ještě mi navrhujte, že si k dramatizaci někdo vybere jednu kapitolu? Copak můj dědeček vyráběl salám, který se dá krájet na kolečka? U nás byli neústupní Čapkovi dědicové, kterých je dvanáct. Dnes jsou ještě chráněna díla, která Karel napsal s Josefem. Ten byl totiž prohlášen za mrtvého až v roce 1947. Chápu, že muzikál podle Čapka by mohl být zvěrstvo, ale není mi jasné, proč dědicové nikdy nepovolili škrty ve Věci Makropulos. Kdysi na to vyzráli amatéři, kteří si vzali Janáčkovo operní libreto, jež je řádně seškrtanou Čapkovou verzí, ale autorem schválenou, pravda, v roce 1923.
