Evropa je v pohybu. Bez patrné české účasti
Poslední měsíce nejsou v politice Evropské unie fádním obdobím. Dluhová krize Řecka podrobuje celý projekt evropské měnové unie zatěžkávací zkoušce k prasknutí. Zároveň se naplňují obsahem a personálem instituce zřízené Lisabonskou smlouvou, jejichž podoba bude nadlouho předurčena – jde zejména o novou evropskou diplomatickou službu. Nováček v jejím čele, Catherine Ashtonová, se stala terčem nejen posměchu, ale taky skutečné nevraživosti z nejvyšších míst kvůli tomu, jak jmenuje nové lidi do důležitých funkcí. Německo je znepokojeno britskou dominancí diplomatické služby, na překvapivé jmenování nového velvyslance unie v USA si prý stěžovalo dvanáct ministrů zahraničí. V energetice, oblasti, která nás taky svého času zajímala, nový německý eurokomisař vyjádřil podporu dalšímu projektu ruského Gazpromu, plynovodu South Stream, který má konkurovat evropskému Nabuccu.
Pohyb je patrný i v bezpečnostních otázkách. Americký ministr obrany Gates varoval před „odzbrojením“ Evropy s otevřeností, na jakou si netroufl ani Bushův jestřáb Rumsfeld. A Francie prodala Rusům útočné lodě, což vyvolalo negativní reakci „zejména v baltských zemích a střední Evropě“ – jak se ovšem dozvídáme jen ze zahraničních médií.
Všechno se to totiž odehrává bez patrné české účasti. Nepochybujeme o tom, že Kohoutovi úředníci na jednáních předkládají v zásadě rozumná stanoviska. Ale úřednická vláda nemá patřičnou váhu a od našich politiků jsme už dlouho neslyšeli žádný názor, analýzu či interpelaci k zahraniční politice. Nedělejme si iluze, že jen proto, že nás zahraniční politika nezajímá, se trestuhodné bezvládí posledního roku obejde bez újmy na národním zájmech.