Hillary Clintonová dodala slovům reality show nový rozměr, když vyšlo najevo, že ne všechny spontánní otázky, které jí kladou voliči na jejích předvolebních setkáních, jsou tak úplně spontánní. Studentka, která se Clintonové při její návštěvě ve státě Iowa zeptala, jak hodlá bojovat proti globálnímu oteplování, později přiznala, že ji o to požádal člen Clintonové štábu a že nebyla jediná. Později se ozval další člověk, se kterým se Clintonové lidé pokoušeli domluvit - neúspěšně - aby se jí zeptal, jak čelí prezidentu Bushovi ohledně Iráku.
Pro Hillary Clintonovou je to zvlášť nepříjemné - nedaří se jí totiž setřást pověst vypočítavé političky, pro niž je předstírání jedinou přirozeností. Nikdo by ovšem nepřísahal, že tyto případy jsou jediné nebo první. K prvnímu vrcholu dovedl inscenovaní politické komunikace Hitler.
Dnes je ovšem poptávka po jiném žánru - politici čelí stížnostem, že jsou umělí a vzdálení obyčejným lidem, stále dokonalejší iluzí obyčejnosti, neformálnosti a lidovosti. V tom jdou koneckonců s dobou, neboť ničemu se dnes nevěnuje taková péče jako umělé výrobě nefiltrované, autentické reality. Když se na to přijde, jsme pohoršeni. Ale když ne, jsme spokojeni - jinak by to ti experti nepodnikali. A přitom si udržujeme iluzi, že každé předstírání prokoukneme.
