Mám svůj velký cestovatelský plán: rád bych někdy po vzoru středověkých mnichů a Františka Skály šel do Itálie pěšky. Minulý týden se mi můj sen málem splnil, byť v opačném směru. Díky vulkánu Eyjafjallajökull jsme se z Říma do Prahy museli se ženou vracet regionálními vlaky (mezinárodní byly beznadějně vyprodané na mnoho dní dopředu). Cesta se tak protáhla ze dvou hodin na dva dny.
Putování vlaky na rozdíl od přemisťování se letadlem stimuluje myšlení. Může vyvolávat i kacířské otázky. Například: je skutečně normální, že jízdenka na vlak stojí na stejnou vzdálenost trojnásobek ceny letenky? Nebo: neohrožuje možnost přemisťovat se rychle a skoro zadarmo z města do města náš životní prostor podobně jako dříve vpády barbarů?
VŘímě teď není hlavní turistická sezona, přesto jsme ve frontách před různými památkami strávili více času než v Praze čekáním na poště za několik let. V mnoha případech by se dala kritizovat italská organizace – u hlavního vstupu na Forum Romanum by skutečně mohly být více než dvě pokladny. Hlavní problém je ale jinde – v množství turistů. Pokud je v sálech Vatikánských muzeí neustále tolik lidí jako na pražské stanici metra I. P. Pavlova v době největší špičky a vystavené skvosty je nutno vnímat jen jako součást pomalu se sunoucího davu, je něco někde špatně. Dokážete se kochat krásou Michelangelova Posledního soudu na stěně Sixtinské kaple a odmyslet si přitom, že prostor nepřipomíná svatostánek, ale hlavní nádraží?
O tom, že masový turismus překročil již všechny meze, byly popsány hromady papíru. Výbuch sopky Eyjafjallajökull by mohl naši zpupnost napravit. Ať sopečný prach zasypává Evropu tak dlouho, až zkrachuje většina aerolinek, a do Říma zase budou jezdit jen ti, kteří jsou ochotni obětovat za cestu podstatně více než za večeři v levnější restauraci.
Mezi knihami oceněnými cenou Magnesia Litera je i jedna hutná historická studie – práce Jiřího Hoppeho Opozice ’68, která se zabývá především vývojem sociální demokracie, KAN a K 231. Minulý rok neprávem zapadla, protože vyšla až po výročí srpnové invaze, které bývá jednou z mála příležitostí, jak knihy o pražském jaru medializovat.
Jiří Hoppe jako by byl pro své téma předurčen datem narození – na svět přišel jen několik desítek hodin poté, co sovětská vojska začala obsazovat Československo. Na rozdíl od většiny dosavadních historiků, kteří se zabývali hlavně mezinárodními aspekty pražského jara a tehdejší „velkou politikou“, zkoumá především to, jak nekomunistická společnost využila prostor, který jí otevřel Akční program KSČ. Podobně ucelený pohled na rok 1968 „zdola“ tu doposud chyběl, takže kniha se stala „objevem roku“ právem. Snad otevře prostor k dalšímu bádání na podobná témata, což by mohlo a mělo přispět k překonání dnes již poněkud vyčpělých osmašedesátnických a antikomunistických interpretací reformního dění konce šedesátých let.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
