Velká místnost je plná dobrácky se tvářících plyšáků a běží v ní televize. „Běž prosím tě pryč, potřebujeme tady být samy. Dělej,“ říká Lucka tiše, ale nesmlouvavě mladší dívce s obrovskýma zvědavýma očima, ale ta se nemá k odchodu. Chvíli okolkuje, pak se s vyzývavým výrazem stočí do křesla a čeká, co se bude dít… „Zavolám sestru,“ pokrčí Lucka rameny a taky tak udělá.
Pak jsme opravdu samy a sedíme naproti sobě v měkkých bílých křeslech. Jsem s touhle drobnou hubenou a vážnou dívkou, která by ve svých šestnácti měla spíš někde na lavičce propadat záchvatům smíchu s kamarádkami, na dětském psychiatrickém oddělení v pražském Motole. Lucka vypadá jako předpisová představitelka melancholického pubertálního typu označovaného jako „emo“, ačkoliv o to nijak neusiluje – truchlivý výraz ve tváři nemusí předstírat. Dlouhé červené vlasy stažené čelenkou, černě nalíčené oči i nalakované nehty, jednoduché tričko a džíny. Vedle dolního rtu piercing.
Vypadá odevzdaně a za půldruhé hodiny se usměje jenom jednou. Ačkoliv vzhledem k ráznému vyhoštění spolupacientky ze společenské místnosti působí jako ranařka, je pravdou pravý opak. Lucka (příjmení nechce zveřejnit) léta zápasí s pocity méněcennosti, smutku, beznaděje, bolíval ji žaludek, na denním pořádku bylo motání hlavy či třes po celém těle. Spolužáci se jí posmívali, ona se nedokázala bránit. Polehávala v posteli, myslela na smrt. „Vlastně jsem byla šťastná, jen když jsem se napila na diskotéce,“ říká a nepřestává křečovitě svírat polštářek v klíně.
Lucka trpí od dětství depresí a ta ji po letech bez léčby prostě pohltila. Teď už měsíc žije na uzamčeném oddělení s dětmi, kterým také není hej. Některé jsou depresivní, jiné trpí schizofrenií, autismem nebo mentální anorexií. Polykají tady společně léky, chodí do školy, hrají si, malují a relaxují. Náhradní svět, ale nezbytný. Venku to už nezvládaly, a tak nezbývalo, než je hospitalizovat.
„‚Děti jsou šťastné, hrají si, nemají naše starosti a pracovní zatížení a ty jejich bolístky stačí jen pofoukat.‘ Tato naivní představa šťastného a radostného dětství je dávno vyvrácený předsudek, stejně jako představa, že dítě je sice často nemocné, ale jen tělesně a velice zřídka duševně,“ píše psychiatrička Eva Malá v knize Dětská a adolescentní psychiatrie. Přesto se ale lékařům podařilo teprve nedávno prosadit popis dětských depresí do učebnic psychiatrie a do seznamu diagnóz chorob. A pro rodiče je k neuvěření, když jim lékař sdělí, že jejich dítě onemocnělo depresí. A může to být i nemluvně.
Prý jsem líná
Lucčina deprese přicházela pozvolna. Někdy od šesté třídy na základce se začala uzavírat do sebe, dělalo jí problémy být zkoušená u tabule, pozorovaná očima spolužáků, vystavená pozornosti. Známky se postupně zhoršovaly a nejhorší to bylo, když „oslavila“ třináctiny. „Nedokázala jsem se vůbec soustředit, připadalo mi, že mám snad vymytej mozek. Klepala jsem se, potila se a brečela. Usínala jsem ve tři ráno,“ vypráví Lucka klidným hlasem a občas se podívá do papíru, na který kvůli mé návštěvě zachytila v poznámkách svůj příběh.
Když byla malá, rodiče se rozvedli. Maminka si našla přítele, ale s Luckou si zrovna nesedli. Moc se citově neprojevoval a jeho vlažnost si dívka vysvětlila jako vlastní chybu. Většinu času se prostě ignorovali. „Když jsem byla mezi lidmi, nedokázala jsem říct svůj názor, nebo jsem byla naopak agresivní a vztekala se. Máma si myslela, že je to puberta, sama měla deprese a hádaly jsme se,“ říká smutně Lucka, která kvůli hospitalizaci musela přerušit studium prvního ročníku oboru kadeřnice. Ve škole byla zakřiknutá, spolužáci se jí prý posmívali, že je „Japonec“, protože má šikmé oči.
V osmé třídě se Lucka začala řezat nůžkami do předloktí a všechno vyvrcholilo právě v prváku na střední škole, kdy dlouho nemohla usnout a ráno zase vstát z postele, nedokázala postát a kvůli motání hlavy mohla jenom sedět nebo ležet. „Měla jsem dojem, že všechny štvu, pořád jsem brečela. Řekla jsem mámě, že už nemůžu, a začaly jsme hledat pomoc.“
Na oddělení v Motole se díky nasazeným antidepresivům cítí výrazně lépe. Přes den chodí na psychoterapii, pak si čte nebo luští křížovky, nacvičuje relaxační techniky či maluje na speciální art-terapii. Když se jí nakonec zeptám, jak by samu sebe charakterizovala, nastane dlouhé ticho. „Hodná… upřímná? Líná. Nevím. Táta, se kterým jinak dobře vycházím, mi říká, že jsem líná, že to mám zlomit vůlí, že stačí jen chtít.“
Smutek v kolébce
Ještě začátkem šedesátých let psychiatři nevěřili, že by depresi mohlo mít i malé dítě. Domnívali se, že děti neprožívají věci příliš hluboce a že nemají dostatečné zkušenosti. Problémem depresivních dětí je však to, že nejsou schopné abstraktně uvažovat a nemají bohatý slovník, kterým by svá rozpoložení popsaly, jako to mohou učinit dospělí. Do jejich hlavy zkrátka lékař moc dobře nevidí. „Čím je dítě menší, tím více tyto prožitky promítá do tělesných projevů. Objevují se opakované bolesti břicha či hlavy nebo nevolnosti. Dítě reaguje úzkostně, nebo je naopak více vzrušené, bojí se odloučení od rodičů,“ říká přednosta Dětské psychiatrické kliniky Motol Michal Hrdlička.
Depresí podle statistik onemocní dvě až čtyři procenta dětí, v pubertě stoupá toto číslo na čtyři až osm procent. Zejména jsou ohroženi depresivní mladí lidé v pubertě – až šestkrát častěji než jejich zdraví vrstevníci pomýšlejí na sebevraždu. Více než čtvrtina mladých lidí, kteří se pokusili o sebevraždu jednou, to zkusí i podruhé. A přibližně pět procent z nich ji dokončí.
Jednoho depresivního devítiletého pacienta popisuje v knize Dětská a adolescentní psychiatrie Eva Malá: Začal být ve škole nesoustředěný, zlobil, a když ho učitelka napomenula, dal se do pláče. Za chvilku si zase pískal. Byl neklidný, šaškoval, jindy zase jen tak posedával. Některé dny seděl v lavici a nemluvil. Doma si stěžoval na bolesti břicha a špatně usínal. „Nic mě nebaví. Mámu mám rád, ale je nervák. Ve škole mě to chvíli baví, ale pak zas ne. Nemá cenu učit se, stejně se to nenaučím a stejně všichni umřou,“ říkal. Alarmujícího stavu si všimla dřív třídní učitelka než rodiče a chlapečkovi byla po vyšetření nasazena antidepresiva. Během osmi týdnů se jeho stav zlepšil.
Jak se v dětech deprese vylíhne? Podle Michala Hrdličky mají děti s depresivním rodičem dva až třikrát větší sklon k nemoci než zbytek populace. Deprese útočí v každém věku. Stačí, aby byl kojenec časně odloučen od matky, a může dostat tzv. anaklitickou depresi, která postihuje děti od šestého měsíce, nejčastěji pak ty mezi osmým a devátým měsícem. Takové miminko může odmítat jídlo, pohyb, komunikaci a v posledním stadiu leží s otevřenýma očima a odpovídá pouze na silné, bolestivé podněty. „Naštěstí se s takovými případy nesetkáváme často,“ říká psychiatr Hrdlička.
Poznání v osmi letech
V Česku už od 70. let klesá počet sebevražd – vyjma skupiny adolescentů, kde stoupá. Nikdo přesně neví proč. Možná je na vině zvýšený tlak na úspěch, málo pozornosti od věčně zaměstnaných rodičů, expanze násilí v médiích, všudypřítomný spěch a stres... možná od všeho kousek.
Nepodchycená deprese může snadno vést k sebevraždě, a to v každém věku. Podle vývojových psychologů si dítě kolem osmého roku věku začíná uvědomovat svou smrtelnost. Už takhle malé děti s těžkou depresí proto mohou uvažovat o tom, že si vezmou život.
Naštěstí děti ani teenageři většinou nevolí drastické metody sebevražd jako dospělí, kteří vědí, co je „jistý“ způsob, jak se sprovodit ze světa. „Děti třeba často spolykají léky, o kterých neví, jestli jsou vůbec jedovaté,“ říká doktor Hrdlička. „Pokud se to stane, hlavně ať si rodiče nenamlouvají, že šlo jen o nějakou klukovinu,“ a dodává, „je třeba to vnímat jako volání o pomoc. Podruhé už to totiž váš potomek může naplánovat lépe.“
Lucka se po pár týdnech hospitalizace vrátila domů. Léky zabraly. Dívka se dostala na školu, kterou zvládá a baví ji. „Cítím se mnohem lépe, dokonce jsem začala chodit na jógu a tancovat,“ napsala mi v dopise po půl roce.
Jsi krásná, jaká jsi
Na dětském psychiatrickém oddělení v pražském Motole najdeme děti s depresí, úzkostmi nebo schizofrenií, ale nejvíc je zde dívek s poruchami stravování. Také tu zůstávají nejdéle, i tři měsíce. Jak děti před anorexií ochránit? Psychologové z Texaské univerzity se snažili vymyslet prevenci proti diktátu lesklých médií. Od roku 2001 se tisícovka středoškolaček v USA zapojila do Projektu tělo, který jim ukázal, proč média tvrdí, že ke štěstí je nutná štíhlost. Dívky psaly eseje o ideálu krásy, v obchodech strkaly lístečky se slovy jako „Miluj své tělo takové, jaké je“ do knížek o dietách nebo psaly firmě Mattel dopisy o nelidských proporcích panenky Barbie. Riziko vyvinutí poruchy stravování mezi účastnicemi projektu se snížilo o 60%. Jejich přesvědčení podle testů nepolevilo ani tři roky po jeho skončení. Dívky také pochopily, kdo z tlaku na hubenost profituje. „Vzbuzují v nás pocity méněcennosti a pak nám vnucují své výrobky a vydělávají peníze,“ říká jedna studentka, která na školní toaletu pověsila cedulku se slovy: „Jsi krásná. Nesnaž se být někým, kým nejsi.“ ÚČASTNICE projektu navíc kritizovaly módní svět před svými kamarádkami. To má u teenagerů větší váhu než proslov od jakékoliv dospělé autority.
