„Divadlo i doprovodné akce navštěvovali tehdy jak zcela zakázaní autoři, tak i ti, co se pohybovali v šedé zóně, Bedřich Fučík i bývalí političtí vězni. Stávalo se z něho místo setkávání neoficiální kultury, křižovatka, jejíž lokalitou byl foyer, kde se lidé setkávali, celé noci flámovali, kde vznikaly různé projekty, nápady na filmy, výstavy a domlouvalo se všechno možné...
Myslím, že největším Grossmanovým vkladem do Divadla Na zábradlí nebyly ty či ony konkrétní režie nebo režijní nápady, ale koncepce a pojetí divadla. Říkávali jsme tomu apelativní divadlo. Měli jsme tím na mysli, že divadlo nemá dávat návody a rady, rozsudky či odsudky světa, ale má otevírat otázky tak, aby se lidé smáli a plakali, aby jimi otřáslo a ještě druhý den na něj mysleli...“
