Svěží vítr k nám zavál v podobě nenápadného textu mladého rozhněvaného muže, který otiskly v závěru roku Divadelní noviny (Myslel jsem, že je to láska... DN 2009, č. 21). Vojtěch Varyš, jak zní jméno autorovo, o sobě prozrazuje pouze to, že v listopadu 1989 mu byly čtyři roky, jinak není známo, s jakou periodicitou se divadlu věnuje, zda je student, umělec nebo jen vnímavý pozorovatel. Je to však jedno, neboť jeho postřehy jsou hloubavé, inteligentní a také dokáže bez okolků skočit in medias res. K jeho mládí patří, aby se vyjadřoval bez autocenzury, kterou my „vyšeptalí starci“ provozujeme již zcela automaticky, a stejně se nezavděčíme. Přiznám se, že mě pan Varyš pobavil a tiše jsem mu záviděla jeho svobodu, která nebere ohledy, nechť si ji vychutná, neboť tohoto stavu beztíže lze užívat jen krátce, dokud pisatel vidí jen na horizont a stěží si představí, že za ním jsou další plochy nekonečných rozměrů. Je-li prý divadlo přerušovaná nuda, pak to české je už léta jen nudou nepřerušovanou. Režijní talenty, kreativní šílenci u nás po nějaké době začnou vykrádat sami sebe, chybí překvapení, šok, radikalita, touha obětovat dílu svou příčetnost. Varyš je konkrétní a nemá problém poplivat i současné modly. Končí slovy, že bylo-li čtyřicet let argumentem pro mnohé, proč nemohli nic pořádného vytvořit, dnešek je usvědčuje, že to byla jen záminka. Tak tady zrovna mu jeho vývody dost kulhají, protože za těch čtyřicet let bylo právě české divadlo na vrcholu několikrát. Chybí nová radikalita, možná, ale co vlastně tento termín dnes obnáší? Krájení langusty za živa na jevišti za kvičení rozhořčeného publika, jak to bylo předvedeno na festivalu ve Wroclavi? Ne, to je jen podvod, na který někdo skočí, někdo ne. Hlavně: radikálnost není samospasitelná ani nutná. Stačí když to, co se děje na jevišti, odhalí dosud netušené. A nemusí pokaždé jít o převratné koncepce, někdy stačí jen šokující detaily. Nemyslím, že je české divadlo nepřerušovanou nudou, osobně dám před radikalitou, která bývá často vyprázdněná, přednost vytříbenému stylu a výpovědi. Takové, jakou se vyznačoval Grossmanův Don Juan, Radokova Lady Macbeth mcenského újezdu a třeba i Špinarův Vojcek.
Pokud se lze spolehnout na program, bude se po půl roce od 18. 1. do 3. 2. opět hrát v Divadle Archa Havlovo Odcházení (ano, ta první a jedinečná inscenace Davida Radoka). Stále ještě z ní není pořízen než pracovní záznam, což je skutečně škoda, jelikož kdejaká krávovina je v televizi vydávána za divadelní umění. Na tom, že brilantní inscenace zatím není uchována pro budoucnost, nezmění ani to, že již připravené natáčení bylo zrušeno autorem. Ten věc sice poctivě vysvětlil, ale trochu pachuti a pocitu, že jím více stran nepěkně manipulovalo, přece jen zůstalo.
