Proč si Eva Tálská pro zdivadelnění právě teď vybrala slavné falzum připisované Václavu Hankovi a Josefu Lindovi Rukopis královédvorský, není až tak podstatné. Režisérka patří k těm tvůrcům, kteří jsou-li tématem plně zaujati, nenechají se od něj odehnat a to, zda je zrovna žhavě aktuální, je pro ně podružné. Více než úvahy proč teď a tady je důležité, co její inscenace dokládá. A to je příjemně potěšující skutečnost, že pořád ještě lze stvořit divadlo takřka z ničeho - z obrazivosti, poezie a herců, zkrátka z elementární divadelnosti.
Tálská použila přebásnění rukopisu, který pořídil Kamil Bednář, a vybrala šest zpěvů. První části, kterou otevírá milostná lyrika - Kytice, Opuštěná a Růže, dominuje báseň Záboj prolínající se s další lyrikou, Jelenem. Druhá polovina patří Jaroslavovi - příběhu, v němž se na Hané vojensky střetávají křesťané a Tataři. Všechny děje propojuje sbor Dívek a Starých žen, jedny jsou oblečené do panenské bílé, druhé jako plačky do černé. Voiceband tvoří někdy společně, někdy jsou rozdělené. Komentují herecké akce slovem i zpěvem, i se do nich občas zapojují, jako když se Staré ženy promění ve zlověstně krákající ptáky oznamující smrt. Důležitou součástí inscenace je stylotvorná a dramaticky působivá hudba Miloše Štědroně.
Přirozený zdroj metafor Režisérka patří ke generaci tvůrců, jež se etablovala v závěru 60. let a která zůstává ve své poetice ovlivněna E. F. Burianem, respektive Alfrédem Radokem. Její rukopis se mimo jiné vyznačuje invenční prací s divadelním znakem jako zdrojem metafor. I zde přichází s minimem dekorací (výprava Jana Zbořilová) - čtyřmi stoly, které se tu promění ve skálu, divokou řeku hrozící pohltit vojsko, či vrch Hostýn. Voiceband neztrácí své křehké kouzlo a naléhavost, i když místy ten dívčí nepřekročí neumělou naivitu.
Tálská zvolila dva zpěvy líčící válečné střety, které však staví do kontrastu s lyrickými prvky a opačně. V Jaroslavovi, kde střet vyvolá zavraždění krásné dcery Kublajchánovy, proti sobě stojí tatarské a křesťanské vojsko, mrtvá Kublajevna jako symbol odplaty i dívky, nyní nevěsty Kristovy s barvotiskovým obrazem Panny Marie. V dramatickém momentě se mrtvá Tatarka vztyčí, uchopí těžký meč a probodne obraz bohorodičky. Inscenace je složena z přesně vystavěných významů a metaforiky, má svůj řád, smysl a vypjatou divadelnost, i když její téma se tříští. Nejcitelněji tu vystupují motivy krutosti válečného střetu, smrti a zmaru. Jeho důvody jsou (konflikt Čechů a cizáků či křesťanů a Tatarů) nakonec nepodstatné. Zdá se také, že Tálskou zaujalo hledání jejich skryté divadelnosti předlohy i možnosti otevřené hry s diváky. A to jsou hodnoty, na které se často v dnešním divadle, které diváka až zběsile atakuje, zapomíná.
HODNOCENÍ LN ***** Rukopis královédvorský
***
Přebásnění Kamil Bednář Scénář a režie: Eva Tálská Výprava: Jana Zbořilová Husa na provázku - Příští vlna/Next wave, Disk Praha 13.10.
