Ať si stát zvyká, že chodníky jsou jeho starost
Vcítíme-li se do kůže úředníků, na něž z ničeho nic spadla povinnost starat se o úklid chodníků, jistě dokážeme pochopit, proč to považují za nesmyslnou změnu k horšímu. A z nových výdajů zvlášť teď, v krizi, nikdo nemůže mít radost. Ale je to výsledek demokracie a navíc ho v tomto případě můžeme i přivítat.
Tzv. Kuberův zákon byl nejviditelnějším reformním krokem roku. Rozhodlo se o něm způsobem exemplárně demokratickým: nebyl schválen plíživě, nýbrž po otevřené debatě. Když poslanci a senátoři vznášeli argumenty, člověk měl jasno v tom, jaké principy a zájmy reprezentují, a nemusel spekulovat, zda za nimi stojí ČEZ nebo Exekutorská komora. Chodníky jsou bezpochyby veřejným majetkem; když na nich majitel přilehlé nemovitosti chce něco dělat, musí se ptát úřadu o dovolení a platit mu za to. Přesto je musel uklízet. Byla to forma nucených prací, a robota byla na našem území zrušena v roce 1848. Jen zvyk nám bránil vidět nespravedlnost tohoto uspořádání. Je to jen jeden z příkladů, kdy stát náklady své bohulibé politiky přenáší na bedra soukromníků – viz regulace nájemného.
Naši politici slibují různé věci, které zcela určitě nedokážou a jež jim nepřísluší, například udělat z ČR sportovní velmoc. Měli by se více věnovat úkolům, které jsou sice přízemnější, ale zato jim zcela určitě přísluší. Chápeme, že lámat si hlavu nad efektivnějším úklidem sněhu pro určitý typ člověka není tak sexy jako moci dělat pořádnou kampaň za stovky milionů. Ale právě ti, kteří se dokážou té obyčejné práce zhostit, by měli ve volbách vítězit.
Čtěte Téma na straně 2
