Koho zajímá Island? Opáčil před dvěma týdny nevrle šéf jedné velké zpravodajské agentury, když se jeho podřízení kasali, jak svižně vyslali do Reykjavíku svého reportéra. Jen několik dní poté země s menším počtem obyvatel než Brno svým panickým znárodňováním bank rozjela týden série infarktů globálního finančního systému. BBC, která ročně utratí čtvrt milionu liber jenom za šampaňské, vydala interní zákaz požívání bublinek, protože v současném klimatu se to prý nehodí.
Angličtí novináři se – snad poprvé v dějinách místní žurnalistiky – drželi zpátky, s přesvědčením, že visíme nad propastí a jediná neopatrnost spustí paniku a s ní i začátek globální deprese. Jindy jeden z největších patolízalů finančních supermanů z londýnského City, sociálnědemokratický premiér Gordon Brown se za potlesku konzervativní opozice vrhnul na částečné znárodňování ke dnu jdoucích britských finančních ústavů (na vlastní žádost těchto mocných, osvědčených a donedávna důvěryhodných institucí). Zavedením finančního socialismu se armagedon podařilo odvrátit za minutu dvanáct, ale blbá nálada trvá, nezaměstnanost roste a veřejnost žije v očekávání, kdy a kde vybuchne další finanční bomba a kolik bude odminování všech těch katastrof daňového poplatníka nakonec stát.
Vlastně si to zasloužíme, nezažili jsme ani válku jako naši prarodiče, ani přídělový systém jako rodiče. „Naši generaci nepotkalo nic zlého. S výjimkou několika prachmizerných popových kapel,“ rozumuje psychoanalytička Abbey Clancyová, a to ta dáma nikdy neslyšela zpívat Hložka s Kotvaldem. Po č e t kosmetických zákroků letos klesl o 15 %, lidé si místo nosu začali nechávat opravovat boty, než aby si koupili nové. Rovněž opraváři hodinek zažívají boom. Jindy populární ekopotraviny jsou první obětí šetření. Lidé si musejí zvyknout na největší změnu svého dosavadního života: přestat žít na dluh. Když někdo něco chtěl (ne potřeboval, ale chtěl), nešetřil. Jednoduše si půjčil. Příliš dlouho to vypadalo, že levné peníze budou vždy k mání. Ale Angličané, zejména příslušníci střední vrstvy, vycepovaní poválečnou generací, mají na uskrovňování se talent. Budu to dělat jako moje teta, libuje si kamarádka Caroline: rozstřihnu prostěradla podélně a pak k sobě sešiju kraje, které nejsou protrhané. Její způsobná sousedka Fiona vlastnoručně vyrábí pohlednice. A všechny si vyměňují bramborové recepty, protože cena zemáků roste několikrát pomaleji než cena rýže a těstovin.
Anglii čekají zatím nejhubenější Vánoce za posledních třicet let a příští dva roky mají být nejhorší, jaké Britové zažili od roku 1945, kdy se vzpamatovávali z bombardování. Přesto přese všecko se jim svým způsobem ulevilo. Propady akcií, recese, nezaměstnanost, to všechno se dá přetrpět, to všechno už tady bylo, v sedmdesátých letech, v osmdesátých i v devadesátých. Vždycky, když přijde recese, John Kenneth Galbraith napíše novou předmluvu ke své geniální knížce z roku 1955 a jeho Velký krach 1929 se hned zase svižně prodává. Deprese, která začala taky v říjnu, ale před sedmdesáti devíti roky, je šťastnou náhodou koníčkem šéfa americké centrální banky Bernankeho a dalších světových finančníků. I proto si tentokrát ředitelé zeměkoule nedovolili váhání a vrhli se – sledováni šokovanými voliči – do bezprecedentních státních zásahů. Ti, co depresi studovali, totiž vědí, že krach na burze v roce 1929 způsobil mohutnější přerozdělování majetku movitých, než jaké spustil Lenin v roce 1917 v Rusku. A zabránit tomu museli i za cenu, že se už nezbaví socialistických nálepek.
Bezkonkurenčně nejvíc zatím z nastalé krize vytěžil muž, který se na její hloubce spolupodílel: Gordon Brown. Z odepsaného politika, kterého už nikdo nebral vážně, je zase politik-ekonom, jehož radám naslouchají doma i za mořem. Zatímco vůdci levicových labouristů jde krize očividně k duhu, všichni ostatní netrpělivě vyhlížíme světlo na konci tunelu. Zatím není vidět ani záblesk.
O autorovi| Koláž LN - sak, Anastázie Harrisová, londýnská dopisovatelka Pátku
