Mít dům od Ladislava Lábuse (58) znamená skok na společenském žebříčku o level výš. Paradoxní je, že sám pro sebe si profesor Fakulty architektury ČVUT rodinný dům nikdy nepostavil. Věren své pověsti minimalisty až askety bydlí ve vinohradském činžáku. Teď přede mnou sedí celý v černobílém, jak se na významného architekta sluší, červenou šálku na krku, šedé vlasy spadající do tváře. Elegantní štíhlý muž mluví tichým hlasem, hlavu při tom drží trochu po zemanovsku na stranu. A ačkoli jsou s bratrem Jiřím, známým hercem, tak rozdílné povahy, jak stárnou, fyzicky se sobě čím dál víc podobají.
* Pane profesore, souhlasíte s tím, že architektura ztělesňuje ducha doby?
Asi to tak bude. A výpověď současné architektury by zřejmě nebyla nejlichotivější. Je zvláštní, že když se procházíme nějakým starým městem, je nám to prostředí příjemné, srozumitelné. A mezi novostavbami, i když je to třeba kvalitní architektura, možná odborník zažívá libé pocity, ale na procházení to moc není.
* V čem to je? Že auta mají víc místa než lidé?
Auty to nebude. Auta ten hezký pocit ve starém městě úplně nezničí. Jenže staré město bylo složeno z drobných individuálních popudů a stavěli ho lidi, kteří měli podobné ideály. Ulice i náměstí potřebovali k vzájemné komunikaci a obchodu. Hodně věcí je spojovalo, byli na sobě závislí, pro vodu chodili do kašny. Dneska nás všechna ta technika sice propojuje, ale zároveň vytváří iluzi nezávislosti na sousedech, na společnosti. Přitom pravý opak je pravdou: když vypadne elektřina, jste úplně odepsaná. A to všechno je možná z těch domů i těch veřejných prostor cítit. Ale nebuďme skeptici. Životní úroveň se zvyšuje, lidi bydlí čím dál líp. Taky když jsem byl malý, centra měst nebyla vůbec atraktivní pro bydlení. Tam zůstali jen ti, co neměli na to, odstěhovat se do lepšího.
* Existuje styl dnešní doby? A co to je? Domy z katalogu s balustrádami? Hrady s cimbuřím? Logistické haly?
Existuje styl odborně stavěné architektury, té architektury architektů. A pak je styl dejme tomu lidový, nebo spíše katalogový, který se staví ve velkém. Ačkoli se postavila spousta krásných vil, nejproblematičtější je právě ta výstavba rodinných domů. Administračky s balustrádami se nedělají. Žijeme v přechodovém období, kdy je možné všechno, těch inspirací, těch stylů je víc. Ale když se podíváte s odstupem času do časopisů, určitý styl v každé době přece jen převládá. Dnes už například není tak zajímavé to, co bylo ještě před pěti lety – minimalismus, strohost, racionalita, přísnost. Naopak soutěže vyhrávají nápadné stavby. Nekrabicovité, něčím poznamenané – ať už moderní výrobní technologií, nebo počítačovým navrhováním.
* Neposouvá ale snaha o udělání dojmu architekturu k desingu? Viz Kaplický.
To bohužel tak je. Architektura se čím dál víc stává designem. Což je dáno právě duchem doby, která je tak ovlivněna médii i tím, že jsme čím dál víc závislí na obrazech. Už nás nezajímají slova, neposloucháme hudbu, ale musíme se dívat na obrázky. Proto se to samozřejmě všechno rychleji točí. Proto se to dělá hlavně pro oči. A z druhé strany je tu ještě ten tlak nových technologií, domy stále více sestavujeme z hotových výrobků. Dnes se vlastně stydíme za to, že naše stavby neodpovídají vyspělosti komunikačních technologií, že stavíme jak ve dvacátém století. Takže to musí být třeba bublinovité. Nebo se to musí nějak rozhýbat.
* Ve středověku se stavěly katedrály, v devatenáctém století zase divadla. Dnes obří nákupní galerie?
Styl téhle doby je i v tom, že se nakupování přesunulo mimo město. Ale nejvíc tuhle dobu poznamenalo, jak zhyzdila krajinu. Jak se skladové areály, které by mohly být řešeny na nějakých brownfieldech, na územích zničených průmyslovou výrobou, staví úplně nekoncepčně podél silnic ve volné krajině.
* Takže krajina je pro nás jen místo, kde zatím nic nestojí.
Vypadá to tak. Z krajiny se nejdřív vytratil člověk. Protože dřív v ní pracovala většina obyvatel a bylo to na ní taky znát. Říkalo se tomu kulturní krajina.
* Člověk se z ní vytratil a objevili se obří reklamní orlové...
No právě. Což je výsledek víry, že když mi patří pozemek, můžu si na něm dělat, co chci. A když ho nemůžu zhodnotit nějakou stavbou, tak aspoň bigboardem. To se určitě změní, ale bohužel se mezitím zničí spousta krásné krajiny. Ubývá šíleným tempem.
* Je to už dvacet let, co se změnily poměry. Tedy stejně dlouhá doba, jako trvala první republika. Tehdy ale architektura zhmotnila nový styl doby. Proč myslíte, že se to po listopadu nestalo?
Já bych to s kritikou dnešní doby nepřeháněl, postavila se spousta dobrých věcí a úroveň stavění se za těch dvacet let výrazně zlepšila. Ale několik podstatných rozdílů je. Především v těch dvacátých letech byli lidi nadšení z toho, že mají nový stát. I my jsme byli nadšení, že skončil komunismus, ale to naše nadšení vyprchalo rozhodně rychleji. Tehdy se tomu státu déle věřilo. A taky bylo na co navazovat, na skvělou tradici českého stavitelství a české moderny. Kdežto po listopadu byly stavební kultura i architektonické navrhování zdevastované. Všechno se dělalo ve státních podnicích, nebyla osobní odpovědnost, často chyběla i osobní kreativita. Prostě se plnil plán. V těch dvacátých letech došlo k obrovské výměně elit. Objevili se noví investoři, státní zakázky. Český element se začal výrazně profilovat, chtěl se odlišovat od německého. I po listopadu se vyměnily elity. Ta prvorepubliková výměna ale měla pevnější morální kořeny. Kdežto my jsme zažili takový kotel – a mezi nové elity se dostali i ti, kteří by se za první republiky elitami rozhodně nestali. A ještě jedna věc: dvacátá léta měla shodou okolností obrovskou výhodu v tom, že architektura získala na čas vedoucí úlohu mezi všemi obory té doby. Dávala celé společnosti nové návody, jak žít. Což samozřejmě není normální, architektura nemá mít tyhle ambice. Ale když něco děláte s nadšením a vírou, ta víra, energie a elán jsou na tom prostě vidět, jako je to vidět u gotických katedrál. A když víru ztratíte a už to začnete dělat trošku mechanicky, je to taky vidět, jako je to vidět na novogotických katedrálách nebo na pozdně funkcionalistických barácích. To je hlavní důvod, proč za první republiky vznikla bezvadná architektura, ke které se de facto neustále odkazujeme. A to srovnání bohužel v celkovém standardu pro nás nevyznívá dobře.
* Eva Jiřičná říkala v rozhovoru pro Pátek, že britští architekti mají velký problém s princem Charlesem a jeho konzervativním vkusem. S kým mají problém čeští architekti?
My máme spoustu princátek na památkové péči. Ale já nepatřím k těm, kdo by brojil proti památkové péči, i když je pravda, že by mohla být otevřenější k moderní architektuře. Ono ale vždycky s někým bojujete. A třeba je to vlastně prospěšné.
* Když mluvíte o boji – architekt zřejmě musí být výmluvný člověk schopný prosadit svou ideu před investory, památkáři, stavebními úřady. Vy máte pověst plachého introverta. Jak jste mohl s takovou výbavou obstát?
Já jsem určitě hodně introvertní člověk. Ale časem jsem se musel naučit jednat s lidmi, i přes svoji povahu. Taky to, že učím, mi hodně pomáhá. Možná je to vlastně vzrušující, překonávat svou introvertnost. A taky když introvert už něco tvrdí, neříká to jen proto, že rád mluví. Já vlastně dneska komunikuju celý den, ačkoli v mládí pro mě přesně tohle byl největší problém. Ale když večer přijdu domů, tam vypadám, že jsem těžký introvert...
* ... a vy jste zatím, s prominutím, vlastně jen vykecanej.
No právě. Ale problém komunikace se možná vryl i do mé práce. Protože mě komunikativnost moderní architektury – nebo naopak její nevstřícnost – vždycky hodně zajímaly.
* Kam byste zavedl člověka, který by chtěl vidět nejlepší novou českou architekturu?
(dlouho přemýšlí) No to je hodně těžká otázka. Nevím. Asi na Plečnika na Hrad. A pak do toho tunelu...
* ... snad ne do tunelu Blanka?
Ne, já myslím ten od Pleskota pod Jelením příkopem! (zase dlouho mlčí) Je to zvláštní, ale vlastně nevím. Asi by člověk šel po velkých jménech, jako je Gehry a Nouvel, Jiřičná. Nouvelův Zlatý Anděl pro mě není nějak kultovní stavba, ale přece jen je to svébytná architektura. Trošku mě uvádíte do rozpaků.
* Gehry – takže byste ho zavedl k Tančícímu domu?
Tam by si asi došel i sám. Denně vidíte turisty, jak to tam s bedekry hledají, stejně jako ty katedrály. Je to nápadná stavba, sochařský styl architektury, baroko v mediální době. Ale když se na ni podíváte z dálky, z protějšího nábřeží, je vlastně zvláštní, jak při své nápadnosti zapadá do nábřeží. Což se už tak nedá říct o fasádě z Jiráskova náměstí. Tam je ta konfrontace s okolím trošku vyostřená...
* ... laicky řečeno, tančící noha tam na chodníku dosti překáží.
Vždycky když jdu kolem, lituju, že tanečnici nezhmotnili při výskoku. Prostě z náměstí na ten roztančený koncept domu neměli místo, člověk má skoro strach, že ti tanečníci šmejknou nohou o sousední okno. Já mám ale rád některé Gehryho pozdější stavby, například Drážďanskou banku v Berlíně. Na ní je vidět, že i on se dovede uklidnit, i když to nevydržel úplně – ten barák má dvě fasády, přední je téměř egyptská, trošku těžkopádná. No a zezadu už to má na průčelí zase nějaké vlnky.
* Vím o vás, že se zajímáte o zen-buddhismus. Mělo to vliv na vaši práci?
To bylo spíš v mládí. Ale je pravda, že mě to hodně zajímalo a v něčem to možná vliv mělo. Třeba že se člověk dovede dívat na věci s nadhledem.
* Buddhismus ale učí nechávat věci plynout, nic moc neplánovat, žít jen v daném okamžiku. Neumím si představit, jak se to dá praktikovat v tak soutěživém oboru, jako je architektura.
Tak určitě když má architekt své termíny, je to v rozporu s životem jen v současném okamžiku. Ale já si svoji budoucnost opravdu neplánuju. Myslím, že buddhismus praktikuju i tím, že to všechno beru jako cestu a prostě po ní jdu. Ta cesta má termíny a krátkodobé plánování, ale jinak nechávám všechno plynout. Na buddhismu mě ale taky přitahuje ta volnost. Není tam žádná tvrdá doktrína jako třeba u katolicismu. I když je možné, že ve skutečnosti to klade na člověka vyšší nároky než ta jednoznačněji definovaná náboženství, která mají svá dogmata, své bohy a vyžadují od vás určité rituály. Pro buddhismus jsou důležitější učitelé, kteří vás prostě mlátí tou holí nebo kopou do zadku.
* Když jsme u toho, na fakultě architektury učíte už dvacet let. Jak se za tu dobu proměnili vaši studenti?
Jsou čím dál mladší. (směje se) Já jsem tu začal učit hned po změně režimu. A tehdy byl ve studentech obrovský drajv, brali to velmi vážně. Dneska to berou jako samozřejmost. Většina teď přitom taky dělá někde v kanceláři a studium bere tak trochu levou zadní. Možná je to jiné mimo Prahu, která nabízí spoustu aktivit. Já jsem měl na jaře přednášku v Liberci, trvala do půl desáté večer, pak jsem se šel ještě podívat do jejich ateliéru. A zjistil jsem, že studenti se zase vrátili do ateliéru a povídali si tam. To mi připomnělo atmosféru, která v Praze byla po roce devadesát, kdy tu ti Redčenkové aTomáškové seděli od rána do večera a bylo to pro ně to úplně nejdůležitější.
* Říká se, že skutečné bohatství vede ke skromnosti. Je to u nás pořád ještě naopak?
Naši klienti naštěstí nepatří k těm, kteří by se chtěli projevovat nějakými okázalostmi. Já jsem se vlastně s výraznou snahou nabubřele se předvádět u stavebníků nesetkal. Taky je to tím, že když stavby publikujete, najde si vás určitá klientela. Je pravda, že někdo je víc svázaný finančními prostředky, pro někoho nehrají takovou roli, ale většinou se shodneme na tom, že to má mít svůj rozumný strop. Protože dneska můžete mít zařizovací předměty v koupelně za pět tisíc, za deset tisíc, ale taky za padesát tisíc. A mně to přijde trochu zvláštní, myslím, že nestojí za to vázat se na takovýhle životní styl. My jsme dnes zaplaveni designem a neměli bychom ho tolik glorifikovat, tolik zbožňovat. A vyjadřovat to tím, že za něj dáme částky, které někomu musí vystačit na čtvrt roku živobytí.
* Říkáte, že jste na zbohatlíky nenarazil. Copak v architektuře to není jako v malířství, že čím známější jméno, a to vy dnes máte, tím vyšší cena?
Já se svou cenou vycházím z obecně používaných standardů. I když je pravda, že kdybych byl mladý začínající architekt, tak se asi budu víc podbízet třeba nižší cenou. Ale že bych si dával třeba dvojnásobnou cenu, než jsou standardy, tak tam zatím nejsem.
* Mít ale dům od Lábuse je už dnes známka společenské prestiže. Nevnímáte to se svými sklony ke skromnosti jako paradox?
On je život paradoxů plný. Paradoxní je třeba i to, že se živím navrhováním domů a sám tomu vlastnímu bydlení věnuju tak málo pozornosti. Pořád bydlím v činžáku. Možná je to tím, že jsem doma tak málo. A taky že to, čemu věnujete tolik úsilí a péče a je to vlastně tak strašně pracné, už nejste ochotná dělat pro sebe. Nestih’ jsem to udělat v letech, kdy jsem na to měl víc energie nebo kdy na tom možná člověku víc záleželo... Nějak to fungovalo. Tuhle část rozhovoru bych příliš nerozebíral.
* Co vy osobně považujete za luxus?
Největším luxusem se stane to, co bylo dřív běžné – kousek nezničené přírody. Taky kousek nějakého vřelého vztahu, soucítění. Luxus nebo štěstí je i to, že žijete ve světě, ve kterém se orientujete, můžete mu důvěřovat, máte někoho blízkého, komu se o tom dovedete svěřovat. A nemáte hrůzu z toho, co bude za deset, za dvacet let.
* Pro vás není obtížné žít skromně uprostřed hýřivé doby?
Ne. Ale já zase nejsem nijak extrémní asketa. I když je pravda, že mám dvanáct let staré auto a nové si prostě pořídím, až když se rozpadne. Já bych řekl, že nejtěžší je, pokud současnému všudypřítomnému fetišismu podléháte, se od těch věcí odtrhnout. Ale jakmile se od nich odtrhnete, tak je to pak už jednoduché. Je to jako přestat kouřit. ?
***
LADIsLAV LáBus ? Absolvoval obor architektura na Stavební fakultě ČvUt a až do roku 1991, kdy si otevřel vlastní ateliér, pracoval v Projektovém ústavu hl. města Prahy (ateliér Delta). ? Pro jeho návrhy je charakteristická střízlivost, péče o detail a respekt k prostředí. ? Jeho stavby a rekonstrukce získaly několik ocenění v Grand Prix architektů (např. Dům pečovatelské služby v Českém Krumlově nebo přestavba paláce langhans v pražské vodičkově ulici). ? Od roku 1990 také učí na Fakultě architektury ČvUt. ? Je ženatý, má tři dcery, jeho bratrem je herec Jiří lábus.
JIRkA A LáďA ? Láďa byl už od dětství pečlivý systematik, o dva roky starší Jirka naopak netrpělivý a chaotický. ? Jinak prý i jedli. Jiří hltavě, Láďa soustředěně. „A už jako dítě si to vždycky uměl na tom talířku hezky uzpůsobit, takže matka říkala: ,Vidíš, jak Ládíček pěkně jí, jak to má na tom talířku hezky – a ty žereš jako pes,‘“ vyprávěl Jiří v televizní talk show. ? „My jsme nikdy nebyli ti bratři, co spolu prožívají od dětství všechno společně. Každý jsme měli svůj svět. Ale máme se rádi,“ říká architekt Lábus.
O autorovi| Alena Plavcová, redaktorka pátku alena.plavcova@lidovky.cz
