Britský ministr sociálních záležitostí přišel nedávno s přelomovým nápadem. Řekl cosi jako – nenuťme ty děti do učení, když nechtějí. Dejme jim základy a zbytek státních peněz, co nevyberou na vzdělávání, jim schovejme na osobní účty. Ať je použijí, až budou vědět, že se chtějí učit a co se chtějí naučit.
Osvícená myšlenka. Například chemie mne začala zajímat, až když chemické procesy v mém vlastním těle ztratily na razanci. A ovšem nejen chemie. Například teď sháním fyzikáře, který by mi vysvětlil, proč se železná branka u našeho domu v mraze roztahuje, když něco takového by měla dělat naopak při zahřívání.
Ve Střední zdravotnické škole v Praze 1 je vzbouření. Z reportáže TV Nova by se dalo soudit, že kvůli školníkovi, který se pokoušel stáhnout dvě studentky ze schodů. Ve skutečnosti je to zajímavější. Žáci totiž uspořádali mírně nevázanou, avšak dojemnou rozlučku oblíbenému učiteli. Člověk by předpokládal, že šlo o mladého charismatického pedagoga. Nikoliv. Ten učitel strávil na škole údajně čtyřicet let a těsně před Vánoci dostal od nové ředitelky padáka, tedy přesněji, neprodloužila mu smlouvu.
„Chtěli jsme mu o velké přestávce jen zazpívat písničku a dát dárek,“ řekla nám studentka čtvrtého ročníku, „ale druháci k tomu přidali i cosi jako konfety, tedy malé papírky. Jak lítaly vzduchem, školníka to rozčílilo.“ Podle studentů není logické, aby dobrý učitel odcházel, navíc uprostřed roku před vysvědčením, jenom proto, aby se pedagogický sbor omladil. No není to od nich překvapující výrok?
Nový ministr školství řekl, že bude usilovat o to, aby ředitelé mohli lépe finančně ocenit dobré učitele bez ohledu na jejich věk. To by bylo skvělé. Ale ve světle předchozího mi není úplně jasné, kdo by měl určovat, který učitel je dobrý a který ne. Ten ředitel? Žáci? Rodiče? Nějaká norma?
Ministr vnitra před časem zmínil, že přes třicet procent dětí, které vyrůstají v ústavní péči, se později dostává do střetu se zákonem. Lidé odpovědní za institucionální výchovu se brání: v prvním roce po opuštění těchto zařízení se dopouští trestných činů jen 18 procent z nich. Má nás to ale uklidnit?
O ohrožených dětech se teď mluví hodně. Minulý týden u „kulatého stolu“ pořádaného Stálou konferencí asociací ve vzdělávání. Zaznělo tam, že ve výchovných zařízeních je dnes sice o 18 procent dětí víc než před deseti lety. ale přibylo i 81 procent odborných pedagogů, Zato sociálních pracovnic je u nás desetkrát méně než třeba ve Švédsku. Všeobecně se má za to, že lepší než výchova v dětském domově je výchova v náhradní rodině. Ale pozor! Angličani prý varují: Nepřežeňte to jako my. V Anglii vznikla asociace týraných dětí vzešlých z profesionálních neboli náhradních rodin.
Velmi odborným pojednáním reagoval dr. Jiří Mika na náš nedávný článek o dyslexii. Pro laika až moc odborným. Jedna věc mi však přišla srozumitelná a zajímavá. Dyslexie se prý někdy jen tak nepozná, protože se dá zamaskovat cvičením. Avšak jsou jiné cesty. Hodně má prý napovědět schopnost koordinovat ruce. Zkuste si to: jedna ruka je sevřená v pěst, u druhé je dlaň natažena. Obě polohy rukou se rychle, plynule a současně střídají. U dyslektiků prý neprobíhá první pokus hladce.
O autorovi| radka.kvackova@lidovky.cz
