Tunisané svrhli prezidenta, ale v zemi vládne nejistota, která se pomalu vkrádá i do dalších autoritářských zemí na severu Afriky a na Blízkém a Středním východě.
TUNIS/PRAHA Tuniský prezident Zín Abidín bin Alí sice sbalil kufry a odletěl do Saúdské Arábie, o jeho nástupci a stejně tak o nové vládě se však teprve jedná a nikdo neví, jak se jednání budou vyvíjet. Budou se noví, i když prozatímní vládcové zamlouvat armádě, která je momentálně fakticky u moci tím, že kontroluje už v pátek vyhlášený výjimečný stav? Lidé nemají nejmenší tušení, a proto shromažďují zásoby.
Nejhorší byla nejspíš noc z pátku na sobotu, bezprostředně poté, co vyšlo najevo, že se prezident narychlo sebral a uprchl ze země. Navzdory výjimečnému stavu vyšli v hlavním městě lidi znovu do ulic a armádě se povedlo nastolit klid až během dne. K nepokojům došlo i ve dvou věznicích, v jedné z nich, poblíž turistického letoviska Monastir na východě země, vypukl požár, při němž zahynulo 42 lidí. Zjevně zmatené úřady nechaly později pár stovek vězňů propustit, oficiálně proto, aby zabránily dalšímu krveprolití.
Prozatímním tuniským prezidentem se stal dosavadní předseda parlamentu Fuád Mbazaa. Premiér Muhammad Ghannúší, který se úřadu prezidenta zmocnil bezprostředně po pádu Bin Alího, byl pověřen úkolem sestavit novou vládu. Předčasné volby by se v zemi měly uskutečnit do 60 dnů.
Tunisané chtějí změny. Hned Otázkou je, kam až revoluce, přezdívaná „jasmínová“, dojde. Vedle takzvané Cedrové revoluce v Libanonu v roce 2005 (při níž Libanonci donutili ze země odejít syrské vojáky), jde o jediný úspěšný převrat v pravém smyslu slova v arabském světě od konce koloniální éry. U moci jsou sice stále ještě dosavadní vláda i parlament, Tunisané ale doufají, že neskončí jen u svržení prezidenta, který zemi řídil dlouhých 23 let. Žádají zásadní změny. A hned. Pro začátek chtějí, aby nová vláda vyřešila problém rostoucí nezaměstnanosti a aby se z Tuniska stala opravdu demokratická země se všemi svobodami, které k tomu patří.
Okolní země sledují vývoj s obavami. A mají proč. V Egyptě už se shromáždili lidi před tuniskou ambasádou v Káhiře a pokřiky typu: „Další na řadě je Mubarak“ a „Bin Alí, řekni Mubarakovi, aby se taky pakoval“ dávali jasně najevo, co si myslí o prezidentovi Husním Mubarakovi, který zemi vládne už 29 let.
Podobná situace jako v Tunisku nebo v Egyptě panuje i v Libyi, kterou už od roku 1969 drží pevně v rukou Muammar Kaddáfí, v Alžírsku, kde je od roku 1999 u moci Abdul Azíz Buteflika, a v neposlední řadě i v Jemenu, kterému vládne od roku 1978 Ali Abdulláh Saleh. Problém všech jmenovaných despotů je hlavně v tom, že jsou staří a rychle ztrácejí kontakt s narůstající populací mladých lidí.
Například v Tunisku tvoří lidé do 25 let víc než polovinu populace; nikdo z nich nepamatuje jiného prezidenta než Bina Alího, který byl mimochodem teprve druhým tuniským prezidentem od dob, kdy země získala samostatnost (v roce 1956).
Západ všechny tyto vládce toleruje proto, že potlačují radikální islamisty (například egyptský prezident jde tvrdě po tzv. Muslimském bratrstvu). Pragmaticky tak dostala přednost stabilita před demokracií. I na tom by se podle analytiků mělo rychle něco změnit.
***
Poznámku k tématu čtěte na straně 12
Z turistických rájů epicentra neklidu
KEŇA: * Přímořský stát ve východní Africe platil donedávna za jeden z oblíbených turistických rájů. * Z výsluní zájmu cestovatelů na konci roku 2007 spadl během pár dní do „no-go zone“, tedy země, jíž je lépe se vyhnout. * Povolební násilnosti tehdy stály život minimálně 1300 lidí. Dalších 350 tisíc obyvatel pak muselo opustit své domovy.
* Nepokoje vzplály poté, co tehdejší premiér a neúspěšný prezidentský kandidát Raila Odinga označil výsledek voleb za zmanipulovaný. * Keňské zločiny proti lidskosti se dostaly dokonce až před haagský Mezinárodní trestní soud, který loni v prosinci oznámil jména šesti předpokládaných viníků. LIBANON: * Ještě horší vývoj si zažil Libanon. Země na východním pobřeží Středozemního moře se po občanské válce (probíhala v letech 1975-1990), po níž navíc následovala celá série dalších násilných událostí, turisticky ještě dodnes nevzpamatovala.
* Libanon, přezdívaný arabské či blízkovýchodní Švýcarsko, přitom patřil před lety v arabském světě k vyhledávaným rájům: rozlohou malá země, kde je možné si dopoledne zalyžovat v horách a odpoledne si zaplavat v moři. * A vlny nepokojů přetrvávají v Libanonu dodnes. Například v roce 2008 otřásly muslimskými čtvrtěmi hlavního města Bejrút. * Armáda tehdy při potlačování šíitské demonstrace proti odstávce elektřiny v jižní části města zahájila palbu do protestujících a osm z nich zabila. HONDURAS: * Vojenský převrat z roku 2009 připravil o prezidentské křeslo Manuela Zelayu; byl dokonce vyhnán ze země. Následně vypukly prudké srážky, které si vyžádaly až 15 zraněných. Do potyček se zapojily tisíce stoupenců svržené hlavy státu a vojáci, kteří střeží přístup k prezidentskému paláci. * Nepokoje odstartoval Zelaya tím, že neodvolal referendum o změně ústavy, která mu měla umožnit udržet se u moci. * Proti nástupci, Porfiriu Lobovi, uspořádali Zelayovi přívrženci demonstrace. Na 10 tisíc lidí protestovalo v metropoli Tegucigalpa proti údajné korupci, porušování lidských práv a politickým vraždám. * Honduras se řadí mezi oblíbené exotické destinace Čechů, tamější nepokoje turisty dosud neohrozily.
Jasmínová revoluce v Tunisku
Nepokoje v Tunisku odstartovaly už na sklonku loňského roku. 17. prosince se veřejně upálil šestadvacetiletý vysokoškolák, zoufalý z toho, že nemohl sehnat práci. Do ulic následně vyšli demonstranti, kteří kritizovali rostoucí nezaměstnanost. Protesty postupně přerostly v potyčky, pouliční násilí a rabování. Vláda proto tvrdě zasáhla, při střetech policistů s demonstranty zemřelo několik desítek lidí. Prezident Zín Abidín bin Alí byl donucen vyhlásit výjimečný stav a zemi opustit. Tunisko ročně navštíví zhruba 70 tisíc Čechů Nejoblíbenější tamější destinací je ostrov Djerba
Z Česka v současné době nemají do Tuniska odlétat žádné turistické linky. První letošní charterový let je plánovaný až na přelom března a dubna, tvrdí Tomio Okamura viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří. V zemi žije zhruba 250 českých občanů. Zpravidla jde o ženy, které se do Tuniska vdaly.
