K prázdninám patří návštěva hradu a zámku jako k velbloudu hrby. Kdo nezažil, jak mladá průvodkyně suverénně tvrdí nesmysly a důležitě cinká klíči, a koho také nikdy nepronásledoval pohled z tajuplného portrétu, ochudil se sám o to, co v cizině nemají. A tak jeďte na Orlík, Rožmberk či kamkoliv jinam a užijte si této vymoženosti.
Tradice prázdninových brigád zejména studentů filozofických fakult na památkových objektech je u nás letitá a oblíbená. I já za svých vysokoškolských studií pravidelně oblažovala návštěvníky hradů a zámků převážně Jihočeského kraje. Tedy za hlubokého socialismu, kdy jsme, jak známo, šlechtu vyhnali ze země a lid sám se ujal správy historických objektů. V osmdesátých letech už to leckde nebylo tak horké, ovšem zavítal-li na Orlík kníže pán z Rakouska, říkalo se, že ho tamější kastelán pustil pouze po trase. Nu nevím, zda tomu tak bylo, jisté ale je, že poté, co kastelán navštívil na devizový příslib kapitalistickou cizinu, začalo se v podhradí šuškat, že v ní mohl pobýt jen díky vykládané pušce, kterou tam střelil ve starožitnictví. Šuškání a pomluvy jsou špatná věc, však je o tom v Lazebníku sevillském celá árie, semínko bylo zasazeno a brzo vzklíčilo a milého kastelána nedlouho potom zavřeli, jelikož prý také používal cihly a beton určený na opravu čehosi zámeckého.
Na Orlíku jsem strávila jeden letní měsíc a byla to šichta naprosto příšerná – projít expozici s opantoflovaným stádečkem trvalo hodinu a půl, a když jsem došla do průvodcovské komůrky, už na mě volali, že jsou tam další „opižůry“ – tak nehezky jsme návštěvníkům říkali. Ale milovala jsem to tam a přemýšlela, jak by se asi z takového místa odcházelo mně. Schwarzenbergové museli Orlík opustit v roce 1948 a teprve o pět let později se dělal první soupis movitostí. Co lidu zůstalo za nehty, se nikdo nedozví. Schválený text, kde se ovšem nic takového nepravilo, jsme se našprtaly rychle a od prvního dne jsme byly odbornice na slovo vzaté – primogenitura, sekundogenitura, velký empírový salon a tady v modrém salonku spal císař Alexandr a ano, portrét Pauliny Schwarzenbergové, která měla 37 centimetrů v pase, manžela obdařila devíti dětmi a v -šestatřiceti letech uhořela při zásnubním plese princezny Marie Luisy s císařem Napoleonem. Tady se většinou všichni hrnuli k obrazu, aby útlý pas zkontrolovali a jezeďácké báby zasněně vzdychaly, zatímco učňovská mládež na tom samém místě měla příšerné frky. A samozřejmě Teskův sál, jehož strop vyrobil řezbář ze Starého Sedla, trofeje, pušky. Knihovna s globusem, kde zapíchli Jiřinu Petrovickou. Samozřejmě, že v detektivce Nahá pastýřka, kde hrála kastelánku rozkrádající majetek v socialistickém vlastnictví. A co můj oblíbený porcelánový čínský bůžek, který stával na komodě v chodbě a kýval hlavou, zdali ho někdo neroztřískal.
Redakční kolega si žádal, abych vysvětlila, jak člověk získá průvodcovský nátisk. To tak nějak přejde do krve, jakmile vyslovíte první uvítací formulku. S dikcí se náhle objeví i jakási důležitost, ba nadřazenost nad houfem, který se za vámi odevzdaně sune, a vy důležitě chrastíte klíči, marná sláva, teď jste tady zámecká paní. Na závěr se téměř aristokraticky usmějete a vykopnete plebs ven a dveře do pohádkového světa jim zavřete. Je to strašně pošetileté, ale baví vás to, protože je vám dvacet. Záměrně píši paní, protože provádění bývala záležitost ryze holčičí, myslím, že ani kluky nechtěli. Lid připomíná diváky na tenise a očima poslušně šmejdí podle vaší navigace. A je dvojího druhu: ten, co poslouchá, a ten, co vám dává okázale najevo, že to ví tisíckrát lépe. Nezřídka tomu tak i je, že. Nesmrtelný je ovšem typ konverzační, připomínající Leackokova pana Vlezleyho, který klade otázky, či spíše potřebuje prodat své „rozsáhlé“ soukromé studium. Jaké milé překvapení, když se mi nedávno tento typ zjevil i na hradě Glamis ve Skotsku a „zakousl“ se do průvodkyně poté, co odříkala první místnost.
Navštívila jsem řadu památkových objektů v cizině, ale tam většinou dostanete na krk přístroj, který na vás mluví, anebo vám do ruky vrazí papíry. Nikdo vám nevypráví historky o portrétu, jehož údajně uhrančivé oči vás všude sledují. Ani o tajném pokoji, kvílení ve zdech, šedé paní co se zjevila v kapli, krvavé skvrně, kterou nejde smýt. To je zase Oscar Wilde a Strašidlo cantervillské, ale to nevadí, průvodce si může vymyslet cokoliv a vždycky mu to projde. Počítám, že zas tolik se od dob mého mládí nezměnilo, jen už asi nebude kastelánem bývalý esenbák jako na Rožmberku. Ten za námi chodil do kasy a líčil, jak odřezával oběšence. Ale to by vydalo na další vyprávění. I návštěvní doba je stále stejně nesmyslná, v pět hodin jde poslední prohlídka. Což je zvlášť v létě úplná pitomost. Vždyť je dlouho vidět a večer by spousta lidí ráda zámky navštěvovala, protože přes den ležela u vody, jezdila na kole a sbírala houby.
***
Zámek Orlík: otevírací doba červenec–srpen 9.00–18.00, poslední prohlídka 17.00, denně kromě pondělí Zámek Rožmberk: otevírací doba 9.00–17.45, poslední prohlídka 17.00, denně kromě pondělí
