TOKIO Zdanění peněz nebo negativní úrok z vkladů – i tyhle recepty by mohlo Japonsko vyzkoušet na svou starou chorobu, deflaci. Ta se v Japonsku objevila opět po třech letech. „Současný pád cen je znepokojivý,“ varuje japonský ministr financí Hirohisa Fujii. Už jednou, ve druhé polovině devadesátých let, uvrhla deflace podle názoru vlády zemi do ekonomické krize, která pak trvala celé desetiletí.
Strašák ekonomů Deflace, které se většina ekonomů a politiků bojí jako čert kříže, je opakem inflace. Hodnota peněz roste a ceny zboží a služeb tedy klesají, což je výhodné pro spotřebitele. Může to vést k tomu, že lidé odkládají své nákupy, protože zboží neustále zlevňuje a oni čekají na výhodnější nabídku. Firmy ztrácejí zákazníky a omezují výrobu. Přichází propouštění, klesají příjmy, poptávka po zboží dále padá. Ekonomika se tak ocitá v začarovaném kruhu.
„Nemáme momentálně žádný určitý nápad,“ odpověděl na otázku, co bude dělat japonský kabinet, tajemník vlády Keisuke Tsumura. Bude prý při řešení situace spolupracovat s centrální bankou. Obvykle se provádí takzvané „kvantitativní uvolnění“. Jde o vytváření nových peněz „z ničeho“. Centrální banka kupuje vládní i bankovní cenné papíry a peníze, které za ně vydala, odnikud nestahuje a vytváří je nově ve svých účetních knihách. Zvyšuje tak množství peněz v oběhu a tím i inflaci. Jenže to samozřejmě snižuje kurz měny. Před pádem hodnoty jenu včera varovali analytici Bank of Tokyo-Mitsubishi. Další možností je snížit úrokovou míru, za kterou půjčuje peníze centrální banka, a tak napumpovat do ekonomiky další prostředky a vyvolat inflaci. Japonská centrální banka ale včera oznámila, že úrokovou míru zachová na současné úrovni. Moc snížit ji nejde – jen 0,1 procenta. Navíc si banky, podniky ani jednotlivé osoby v období deflace nechtějí půjčovat ani za nulový úrok. Peníze samy zhodnocují v čase, takže i když věřitel vrací nominálně stejnou sumu, kterou si vypůjčil, její hodnota je později mnohem větší. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman doporučuje v takovém případě zavést negativní úrok. Podobnou kúru pro Japonsko navrhovali i další ekonomové. Ačkoliv to zní absurdně, v historii existuje několik takových případů. Švýcarská centrální banka úročila vklady záporně v sedmdesátých letech (té ale šlo o omezení přílivu kapitálu do země) a stejně se chovaly některé zahraniční banky v Japonsku na konci devadesátých let. Mitsuhiro Fukao, japonský profesor ekonomie, zase navrhl zdanění držby hotovosti. De facto poplatek za výběr hotovosti z banky, stejně jako je tomu u bankomatů.
Vláda se bojí o své příjmy Deflace ale není tak nebezpečná, jak se zdá. Koneckonců úplně přestat používat peníze lidé nemohou a většina potíží, které měla japonská ekonomika v devadesátých letech, byla způsobena strukturálními problémy: bublinou na trhu s nemovitostmi a přebujelými bankovněprůmyslovými konglomeráty napojenými na vládu. Hiromichi Shirakawa, hlavní ekonom japonské pobočky banky Credit Suisse, navíc tvrdí, že současné obavy japonské vlády mohou plynout hlavně z toho, že deflace omezuje příjmy státu. Jak přímo, kvůli propadu příjmů, a tedy i daní z nich, tak nepřímo, když deflace penalizuje dlužníky a odměňuje věřitele. „Největším z těchto dlužníků je sám stát. Zřejmě i proto je deflace tak nepopulární a každá země jí chce zabránit,“ říká analytik Aleš Tůma ze společnosti Partners.
