VODŇANY Portrétní snímky a autorské kresby šedesáti lidí, které potkal šestadvacetiletý Pavel Janšta ve dvanácti zemích Evropy a Blízkého východu, nabízí veřejnosti výstava s mnohé napovídajícím názvem Z Vodňan do Jeruzaléma. S doplňujícím podtitulem Pavel ve šlépějích svatého Pavla ji v neděli odpoledne vodňanský nadšenec a dobrodruh slavnostně zahájil v tamní městské galerii.
„Je to vůbec možné, aby došel tak daleko jen za čtyřicet dní?“ bylo slyšet z úst jednoho z návštěvníků před zahájením vernisáže. Sám Janšta ovšem vzápětí přiznal, že celou cestu neušel jen pěšky, ale že se mnohdy - zvláště když pršelo nebo se cítil vyčerpaný - nechal svézt stopem. Po Velikonocích se pak vrátil letecky z Tel Avivu.
„Mně nešlo o to, abych dosáhl nějakého světově uznávaného rekordu, ačkoliv v tom určitý hec byl, a měl jsem tak možnost změřit si vlastní možnosti a síly. Nejen ty fyzické, ale i ty duševní,“ prozradil Jašta v rozhovoru pro LN.
„Už v minulosti jsem se hodně nacestoval - s rodinou, kamarády i sám. Tentokrát jsem tomu ale chtěl dát hlubší význam než jen turisticky poznávací. Rozhodl jsem se proto, že oslovím lidi, které potkám. A vzhledem k tomu, že jsem se na cestu vydal v době předvelikonočního půstu, ptal jsem se jich, jak vnímají hodnoty, které jsou důležité nejen v křesťanství - naději, víru a lásku. V dnešní době se na ně totiž často zapomíná,“ pokračoval Janšta. Dodal, že po část cesty putoval ve stopách svého patrona svatého Pavla, který o zmíněné trojici ctností píše v biblickém Listu Korintským.
Červená jako láska, modrá jako naděje V polovině února letošního roku tedy vyrazil na cestu vybaven fotoaparátem a množstvím prázdných korespondenčních lístků. Lidi, které potkával - ať už jej svezli autem, stali se na čas jeho souputníky, anebo s ním jen prohodili letmé slovo, - pak žádal, aby mu na lístky zachycovali své pojetí naděje, víry a lásky, přičemž první z těchto ctností přiřadil modrou pastelku, druhé zelenou a třetí červenou. Aby jeho přání každý pochopil, nechal si jej od znalých známých předem písemně zformulovat v jazycích každé země, kterou procházel.
„Někteří kreslili obrázky, jiní psali vzkazy, někdo si vybral jednu barvu a někdo kreslil všemi najednou s tím, že naději, víru a lásku nelze oddělit,“ uvedl Janšta, který všechny oslovené (až na tři, kteří si to nepřáli) portrétně vyfotografoval. Korespondenční lístky pak rozesílal svým příbuzným, přátelům a známým, „aby se ty vzkazy šířily dál. Abych se o ta poselství podělil,“ řekl.
Autory kreslených či psaných vzkazů na oplátku obdaroval pohlednicí rodných Vodňan s kontaktní adresou. „Pro případ, že by mi chtěli napsat, nebo mě snad někdy v budoucnu navštívit. Mnozí z nich už se ozvali a někteří se prostřednictvím internetové sítě Facebook dokonce dozvěděli o této výstavě. U těch pohlednic bylo zajímavé, že čím dál jsem byl na východ, tím více lidé při pohledu na obrázky vodňanských rybníků žasli, kolik tu máme sladké vody,“ vzpomněl autor výstavy.
Odhodlání Forresta Gumpa Během hudebně prokládané vernisáže Janšta vysvětlil smysl své pouti, představil návštěvníkům dřevěnou poutnickou hůl ve tvaru hada (kterou podle svých slov na cestě „ochodil“ o dvanáct centimetrů) a přečetl vybraný úryvek z osobního deníku, který se vtipně pokusil zachytit ve stylu vyprávění Forresta Gumpa. „Když už jsem nemohl, vzpomínal jsem na odhodlání Forresta Gumpa, když se rozhodl, že bude běhat, a běžel přes celé Spojené státy. Často jsem si také broukal melodii z filmu,“ odkázal k proslulému snímku z roku 1994 v hlavní roli s Tomem Hanksem.
Vernisáž se odehrála v rámci programu multižánrového festivalu Vodňany žijou, jehož je Janšta coby předseda stejnojmenného občanského sdružení spolupořadatelem. Sál městské galerie, který jindy patří stálé expozici prací Mikoláše Aleše, byl pak po celé odpoledne zaplněn nadšenými návštěvníky z Vodňan i jiných koutů republiky. Výstava potrvá do 31. října a pak by měla putovat do dalších měst.
***
ZÁŽITKY Z CESTY Srbsko-bulharské pomezí 27. 2. 2010 Z marného stopu mě vysvobodil až minibusík s poznávací značkou Štýrského Hradce a já si naráz připadal jak v hippiesáckých Státech, kdy už má následovat jen pozvánka k naskočení na jízdu do Friska, kde rozkvete každé kytky sen. Rakušané Blanka a Gery sice nebyli nikterak zarostlí a směřovali do Indie, ale jejich příští zastávkou byla Sofie a měli teplý čaj a ořechový koláč od maminky, o čemž se mi před minutou ani nesnilo. Jordánsko-izraelská hranice 26. 3. 2010 Nejde to vždy lehce, neb Ehud se nesnaží vůbec artikulovat a chce ode mě vědět vše, jménem dědy počínaje, přes podrobnosti -co že a proč že jsem vše prováděl v Sýrii a Libanonu, až po mé kontakty v Izraeli a mé tamní plány... Výsledkem tohoto výslechového vodopádu však nakonec přece jen bylo, že jsem obdržel pěkně obtisklé izraelské razítko na stránku vedle libanonského a po vzájemném přání „šalom“ jsem se odebral jako poslední (děkuji řidičům i poutníkům za počkání) do autobusu, jenž nás v čase pozdně nočním do Betléma dopravil. Jeruzalém 3. 4. 2010 Důstojnou bohoslužbu následovala (pro mě jindy) nevídaná oslava Vzkříšení. Po požehnání se celý kostel vyhrnul do úzkých ulic Starého Města. V čele roztančeného a rozezpívaného průvodu šly dva tucty dudáků následované alespoň dvojnásobným počtem bubeníků. Po nich pak dorazila trojice mužů, kteří seděli na ramenou hekajících odvážlivců, v ruce svírali meče a řinčíce jimi o sebe nad hlavou udávali tón ve středu průvodu. Každý, kdo chtěl, si mohl koupit červeně nabarvené vejce natvrdo zapečené v těstu ve tvaru šneka. Inu, v něčem by to připomnělo i náš „styl“, tradici a zvyky. Zde mě však ohromily hlavně živelnost a radostnost oslav. Z cestovního deníku Pavla Janšty
