Venku to vypadá, jako by měla zima teprve začít, ale nezačne. Přece se nám otepluje. A všechny lyžařské Světové poháry skončily. Kolik jich jen je! Vlastně jenom závistivě pozoruju mladé lidi, jak si užívají různých carvingů, snowboardů a tak. Mně když bylo asi deset, otec se mě otázal, co že bych chtěl k Vánocům. Vysoukal jsem ze sebe, že lyže. Otec jen pravil -zvedni ruku, kam dosáhneš! Pod stromečkem jsme pak měli s bráchou opravdu lyže. Dvoumetrové, bez hran, ale s vázáním Kandahar. A gumové lyžáky se špičkou vyztuženou snad olovem. Nalakoval jsem skluznice, protože jsem byl líný roztírat vosk, a pak jsem se učil na nedlouhém, ale příkrém kopci z Hanspaulky dolů do Šárky. Vydrápat se nahoru dalo fušku, ale po řadě pádů jsem se konečně naučil Rakušana. To podle olympijského vítěze Toniho Sailera - vykrucoval jsem zatáčky s rameny a pánví ke svahu.
Taky jsme jezdili na bobech. To bylo prkénko a zespoda dvě brusle. Obvykle šlajfky, čili brusle na kličku, kanady byly příliš nedostupné. Na těch bobech jsme sjížděli kdejakou ledovku, někdo jezdil i na břiše. Tvořivější si dokonce dokázali vyrobit boby řiditelné, což obnášelo čtyři brusle a přední točivou nápravu. Existovaly i letní varianty, buď osazené ložisky, ne příliš rychlé, zato velmi hlučné - to se velmi cenilo -, anebo s kolečky z kočárků. To už byl ovšem fofr. Naše výhoda byla, že tenkrát jezdilo jedno auto za dvě hodiny a po některých ulicích, třeba zadem od Julisky ke Kulaťáku, žádné. Doma byl samozřejmě řev kvůli prošoupaným botám, nebrzdili jsme totiž jinak než „na pekaře“. Takže si říkám, že i s tehdejším náčiním jsme si dětství užili náramně.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
